Jsi 1287507. návštěvník.
Tento den 151.
|
|
Svátek |
Dnes má svátek
Oto.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.
|
|
Doporučujeme |
|
|
|
 Archivní článek
| Tarsicius: | 10/2011 | | Rubrika: | Pozdrav ze semináře | | Autor: | Štěpán Smolena | | Název: | Zkouškové období | | Článek: | I když tyto řádky čtete na prahu podzimu, píšu je uprostřed léta, kdy je již osazenstvo našeho pražského semináře rozptýleno po Čechách a vůbec po světě, kde se – jak lze doufat – věnuje službě Bohu a církvi, případně alespoň pozkouškové rekonvalescenci. Než se však seminární fortna otevřela, aby znavené bohoslovce vypustila vstříc prázdninám, bylo třeba se nechat pedagogy Katolické teologické fakulty vyzkoušet a ohodnotit. Procesem zkoušení, který se odborně nazývá „examinace“ a který nepřináší radost nikomu ze zúčastněných, se dá projít nejrůznějším způsobem. Představme si některé základní lidské typy – které se nepochybně vyskytují i na základních a středních školách. Ve kterém se najdeš nejvíce ty? :)
1) Zběh – tento typ zkoušence si je vědom, že látky k naučení je mnoho, mnohem více, než se dá zvládnout. Myšlenka na tuto nezvladatelnost jej natolik stresuje, že se raději věnuje jiným, důležitějším věcem. Snad nikdy nestihne ořezat tolik tužek, přečíst tolik novin a napsat tolik mailů jako právě ve zkouškovém období. Když pak přeci jen dojde na konfrontaci se zkoušejícím, bývá zpoza zavřených dveří slyšet pláč a skřípění zubů.
2) Modlič – i tento bratr si je vědom, že učivo se nenaučí. Přirozenými silami na ně – jak se domnívá – nestačí; zaklekne tedy a místo studia raději v kapli na kolenou prosí, aby dostal otázku číslo dvě, kterou jako jedinou ze všech padesáti umí. Někdy mu je dopřáno, častěji je však poslán pryč s prázdnou. Jak totiž píše sv. Tomáš Akvinský, Boží milost předpokládá i snahu na straně lidské.
3) Zkoušeč – domnívá se, že podstatné jméno zkouška pochází od slovesa „zkusit (to)“. Neučí se tedy a jde to zkusit: poprvé, podruhé, potřetí… popatnácté. Najdou se i učitelé, kteří se takto uchodit nechají a požadovanou trojku ze strachu o vlastní psychické zdraví zapíší. Jiní se však jen tak zlomit nedají.
4) Dojič – ví, že rozumem zkoušejícího nepřemůže; jde tedy cestou dojeného soucitu. Kdyby nebyl seminaristou, jistě by se slzami v očích volal: „Mám ženu a děti, smilujte se!“ Jsou však i jiné metody, jak se jevit ztraceně, zmoženě, nemocně či zraněně, a dojič jich hojně využívá. Ne každý pedagog se však takto podojit nechá.
5) Drtič – nejí, nespí, skoro se nemodlí, jen se vytrvale drtí. Brzy jsou sice zkoušky složeny, složí se však i školou posedlý bohoslovec, který nakonec už ani neví, proč vlastně v semináři je.
Žádný z předchozích modelů, zdá se, není příliš účinný, natož prospěšný duchovnímu životu. Abychom však neskončili negativně, zmiňme na závěr ještě jednoho bohoslovce: toho, který se během času určeného ke studiu učí, během času určeného k modlitbě modlí a během času určeného k rekreaci rekreuje. Ležívá sice v knížkách, ale taky odpočívá a nezapomíná na Pána Boha a takto nakonec školu zvládá – buď s jedničkami či s trojkami, podle svého nadání. Dalo by se říci, že takových je většina a že tací – ať už mají původně dva doktoráty nebo učňák s maturitou – se fakultou nakonec dovedou prostudovat až před práh svěcení. A věz, milý čtenáři, jenž jsi možná předchozími portréty vyděšen, že i těchto je mnoho. A i my všichni v semináři zase pevně doufáme, že poslední typ poctivého studenta je nejhojněji zastoupen i mezi ministranty. Tak s chutí do školního boje, třeba jednou v budoucnosti budeme číst v Tarsiciovi pozdrav ze semináře zase od tebe. | | Pr/Qr: | 1424/0 |
|
|
