|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 4/2006 |
| Rubrika: | Duchovní slovo pro borce |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Naboural jsem tátovo auto |
| Článek: | Dveře garáže se s tichým bzučením vysouvají. Povolím brzdu a auto se potichu rozjíždí po ulici. Hlavně aby se táta nevzbudil. Otáčím klíčkem a prudce šlápnu na plyn... Tátovo audi se s kvílením pneumatik vydává na noční projížďku městem. Snad nikdo nepozná, že ještě nemám řidičák. Tupě to bouchlo na boku. Co to bylo? Asi jsem vrazil do zaparkovaného auta. Nemohlo to být nic vážného, utěšuji se, auto přece jede v pohodě dál... V zrcátku vidím do tmy se kutálející poklici našeho auta. Co když jsem to někde odřel a táta to ráno pozná? Nesmysl, to by byla větší rána – to určitě není nic vážného... A beztak za to nemůžu, neměl tam tak blbě parkovat – škoda by se platila z jeho povinného ručení... Snažím se uklidnit... Přesto za nejbližším rohem zastavuju a potmě zjišťuji, co se vlastně stalo. Na boku auta nahmatám pořádný škrábanec a hluboce promáčklý plech... Teprve s tátovou baterkou vidím, co se stalo... Celý bok auta, blatníky i dveře jsou ošklivě odřené a tvrdě promáčklé... Jak může Bůh dopustit, že se nám zdají takové sny, napadá mě, když mi dojde, že ležím v teplé posteli doma v pokoji. Vždyť to je skoro na infarkt, takové noční dobrodružství ve snu... V duchu si znovu přehrávám svůj sen a poznávám, že podobný příběh prožívám často. S naivní představou, že mě nebeský Otec nevidí, zacházím s jeho majetkem tak, jak nemám. Já sám jsem jeho draze koupené auto, které vráží do ostatních svými rameny a urážkami, a škrábe tak hladké plechy vztahů s rodiči a přáteli. Místo lítosti se uklidňuji, že se nic nestalo, že to tak hrozné nebude, že je to vina těch, kterým jsem ublížil – neměli se plést do cesty... Jak to ale půjde dál? Budu s otlučeným autem jezdit stále stejně hrubě, dokud jednou nenarazím tak, že už nepůjde nastartovat? Skončí můj život na vrakovišti hříchu, ze kterého není cesta zpět? To nechci! Zastavím! Vezmu Otcovu baterku Ducha Svatého a v jejím světle ve svém svědomí poctivě prohlédnu, co všechno jsem svou jízdou způsobil. Vrátím se tam, kde jsem někomu ublížil, a zkusím to napravit, nebo se aspoň omluvit. A pak... vstanu a půjdu k svému Otci a řeknu mu pravdivě: „Udělal jsem chybu. Špatně jsem používal tvé auto. Urazil jsem pravý blinkr o sousedův nárazník, odřel dveře a blatník o protější plot...“ Lituji své lehkovážné jízdy. Radši už nechám řídit své auto samotného Božího Syna. Vždyť on ho svou velikonoční obětí draze zaplatil a jistě ne proto, abych ho někde zbytečně rozsekal. Naštěstí právě díky jeho velikonoční oběti je možné po každém pravdivém vyznání svých bouraček a upřímné lítosti vyměnit všechny zničené a poškozené díly za nové, mnohem kvalitnější a pevnější. |
| Pr/Qr: | 1375/0 |
|
Archivní článek