|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 12/2013 |
| Rubrika: | Brzy budem profíci |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Promlouváme mlčky |
| Článek: | Vážení a milí kolegové ve službě u oltáře, nachýlil se nám ke konci rok liturgický a chýlí se k němu i rok kalendářní. A je také čas dovést k vítěznému konci také náš symbolický seriál. A toto předvánoční číslo je pro něj jako dělané. Lehce se vrátím ke svému prvnímu příspěvku v tomto slavném časopise. Bylo to před sedmi lety, kdy jsem se zde rozepsal o tajemství vtělení. Nyní se k němu okruhem vrátím. Chtěl bych se totiž rozepsat o symbolu neočekávaném, a přece velice důležitém. O symbolu přítomném při každé liturgii, které se účastníme. O symbolu, bez kterého je naše slavení nemyslitelné. Tím symbolem je – věřte tomu nebo ne – naše tělo. Můžeme mluvit beze slov? Věřte tomu nebo ne, ale opravdu můžeme. Můžeme promluvit velmi výmluvně, aniž bychom otevřeli ústa, a teď nemám na mysli znakovou řeč. Mám na mysli to, čemu se říká „řeč těla“. Svými pohyby, postoji a gesty dáváme najevo mnohem více, než bychom si byli ochotni připustit. Odborníci dokonce tvrdí, že mimoslovně vysíláme do světa dvojnásobek signálů oproti mluvenému jazyku. Zkusme se jen podívat na to, jaké postoje užíváme při bohoslužbě, jaké pohyby po nás liturgie žádá. A můžeme si to ilustrovat třeba na mši svaté. Ta je totiž na pohyby a postoje nejbohatší. Snad nám to pomůže pochopit, že liturgické postoje nejsou tělocvik na probuzení či udržení pozornosti, ale smysluplná a symbolická gesta. Jak si stojíme? Základní postoj při bohoslužbě je postoj vzpřímeného stání. Takto slavili nejstarší křesťané bohoslužbu – ostatně zhruba do 15. století bychom v kostelích lavice hledali marně. Takto se první křesťanské generace modlily, jak to vidíme na obrazech z nejstarších křesťanských dob, například z katakomb. Proč vlastně stojíme? Odpověď můžeme hledat v eucharistické modlitbě: „Vzdáváme díky za to, že smíme stát před tebou a můžeme ti sloužit.“ Stojící člověk je tedy připraven ke službě – ba dokonce tuto službu aktivně vykonává. Proto stojíme nejen při eucharistické modlitbě (s výjimkou proměňování), ale i při všech modlitbách, které pronáší kněz jménem celého shromáždění. Svým vzpřímeným postojem vyjadřujeme, že to, co říká kněz – a říká to v množném čísle, tedy „děkujeme, slavíme, prosíme…“, se týká nás všech, my všichni jsme toho účastni. Slavení liturgie je záležitostí nás všech. Sezení je postoj člověka, který naslouchá Božímu hlasu. Tak seděli učedníci, když kázal Kristus na hoře, tak usedla Marie u Mistrových nohou. Proto také sedíme, když se předčítá Boží slovo a zpívá žalm – jen při evangeliu vstáváme. V něm totiž zaznívají Kristova slova, jimž vzdáváme patřičnou úctu. A stejně tak je možné sedět ve chvíli ticha po přijímání. V té chvíli jsme totiž nejintimněji spojeni s Kristem Pánem v eucharistii, v té chvíli mu můžeme naslouchat. V té chvíli k nám může skutečně promlouvat. Pokleknutí a klečení je výrazem úcty a nejhlubší modlitby. Tak se modlil Kristus Pán v Getsemanské zahradě. Proto klečíme při proměňování, když kněz vyslovuje slova, jimiž Kristus ustanovil eucharistii – nekrvavé zpřítomnění své smrti na kříži. Klečíme-li v tuto chvíli, jako on klečel v Getsemanech, procházíme s ním z Večeřadla – místa ustanovení – na Golgotu. A krom toho – jak jsem se kdysi zmínil, právě o Vánocích poklekáme při vyznání víry. Přímo u slov, která jsou právě s vánočními událostmi spjata. A k čemu to všechno vůbec? Možná se ptáte, proč a k čemu tohle všechno, proč musíme do bohoslužby zapojovat nějaký ten tělocvik. Odpověď bude znít možná neuvěřitelně; doufám, že vás nepohorším. Naše tělo je totiž posvátné. Od události vtělení je lidské tělo posvátné, protože Svatý Bůh přijal lidské tělo. A sv. Pavel nám zdůrazňuje, že naše tělo je chrámem Ducha Svatého. Na zdi kostela v Betlémě, ve Svaté zemi je napsáno: Aby svým milostivým příchodem posvětilo svět, stalo se Slovo tělem skrze Ducha Svatého z Panny Marie. A otcové říkali: co Bůh přijal, to také spasil. Je tedy nezbytné a žádoucí, aby se do oslavy vtěleného Božího Syna zapojilo i naše tělo – celý člověk. Kéž nám to leží na srdci právě o Vánocích, a nejen o nich. Kéž je řeč našeho těla jasná, výmluvná a pravdivá při liturgii i v běžném životě. To vám přeje a na dálku přátelsky mává. |
| Pr/Qr: | 1463/0 |
|
Archivní článek