|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 3/2014 |
| Rubrika: | Moderní světec |
| Autor: | Štěpán Smolen |
| Název: | Kdo je víc? |
| Článek: | V egyptské poušti – je tomu už tisíc pět set a možná ještě více let – žil jeden stařec. Nutno říci, že velmi zbožný stařec. Celá léta se o samotě modlil a přísně postil a mnoho pracoval. Z palmových listů splétal košíky, pak zpíval žalmy, pak splétal košíky, pak zpíval žalmy… a tak stále dokola den za dnem a rok za rokem, až se bouře vášní v jeho srdci docela utišila. Prý potom vídal anděly a znal větší radost, než jakou si lidé ve světě vůbec dovedou představit. Mnozí za ním přicházeli a prosili ho o radu – věděli, že ani nemusejí otevřít ústa a on už dovede číst v jejich nitru jako v otevřené knize. Stařec jedněm radil a jiné uzdravoval a není divu, že ho tu a tam napadlo, jestlipak už náhodou není svatý. A jak si tak pohrával s tou myšlenkou, zjevil se mu zase jednou anděl a říká: „Snažíš se dobře, ale do toho prodavače zeleniny támhle z Alexandrie máš ještě daleko.“ Starý mnich zalapal po dechu: Cože? Že by světský člověk někde v ruchu velkoměsta měl být dál než on, postem a modlitbami vysílený adept na svatost? Od toho okamžiku neměl stařec ve své jeskyni stání. Myšlenka na toho zelináře v něm hlodala a hlodala, dokud si nenazul boty a nevypravil se sám do města, aby celou věc prozkoumal. Našel toho muže, kterého mu anděl ukázal, a proseděl s ním pak na tržišti celý den u pórku, celeru a mrkve. Ničeho zvláštního si však nevšiml. Ano, ten prodavač byl laskavý a mírný, ale jinak… Ani starý, ani mladý, ani hezký, ani ošklivý, prostě nenápadnost sama. Když nastal večer a zboží bylo rozprodáno, poprosil stařec zelináře: „Můžeš mě, bratře, přijmout na tuto noc ve svém bytě?“ Muž se velice zaradoval, přijal ho a pohostil tím nejlepším, co měl. Mnich přitom dál dumal nad andělovými slovy. Nakonec se s přemáháním zeptal: „Pověz, bratře, jaké jsou tvé životní zásady?“ Zelinář se zdráhá, nechce nic říct, ale starý nepřestává naléhat, až ho nakonec přiměje mluvit: „Jídám jen jednou denně,“ poví muž se zahanbením, „a všechen výdělek kromě toho nejnutnějšího dávám chudým.“ „Hmm,“ odpoví stařec, „to jsou pěkná pravidla.“ A v duchu si říká: „Pěkná, pěkná jsou, ale na překonání mých mnohaletých námah nestačí. Vždyť jím jen chléb a datle každý druhý den. A peníze? Ty nemám žádné. Kdepak jenom vězí to chlapíkovo tajemství?“ Dojedli a už se oba chystají ke spánku, když tu stařec uslyší zvenku nadávky, třeskot rozbíjených lahví a opilecký křik, který je hned vzápětí vystřídán písněmi, při nichž byste se červenali. Zelinářův byt byl totiž v pochybné čtvrti - navíc přímo nad putykou, kam by se člověk bál vkročit i za bílého dne. „Co to je?“ ptá se stařec. „To ti nevadí?“ „Denně tu tak zpívají. Někdy až do dvou, do tří do rána,“ odvětí zelinář. „Ale bratře, když chceš žít pro Boha, proč zůstáváš na takovémhle místě? Copak tě to nepobuřuje?“ Muž sklopí zrak a odpoví: „Nikdy mě to nepobouřilo ani nepohoršilo, otče.“ „A o čem tak asi uvažuješ, když všechno tohle posloucháš?“ praví stařec s pozdviženým obočím. „Uvažuju,“ řekne, „že oni všichni vstoupí do Božího království. Oni a celé tohle město. Když ráno vstanu, pohlédnu z okna a pomyslím si: Jim všem – malým i velkým – patří nebe, kdežto já jediný za své velké hříchy zdědím trest. A večer, než jdu spát, opakuju si zase to samé.“ Když to mnich uslyšel, oněměl úžasem a poklonil se před zelinářem hluboko k zemi. Brzy ráno se pak vypravil zpět do pouště: věděl, že před sebou má dlouhou cestu – ke své jeskyni i k pokoře. |
| Pr/Qr: | 1466/0 |
|
Archivní článek