|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 6/2014 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | otec Lukáš Engelmann |
| Název: | Vztahy jsou záležitost křehká… |
| Článek: | Někdy se zdá, jako bychom se my kluci o vztahy moc nezajímali. Jako bychom byli sportovci a technici a nějaké vztahy šly stranou. Myslím si, že tomu tak není. Žádný člověk není ostrov, který by žil osamoceně bez kontaktu s druhými. I Bůh, jak nám ho ukázal Ježíš Kristus, přece není sobec, ale je to společenství třech Osob. Proto jsou pro nás křesťany vztahy tak důležité, ať jsme kluci nebo holky. Pojďme se teď podívat na pár dotazů, které jste nám napsali a které se vztahů týkají. Holky mě nechápou! Vůbec nevím, o čem si mám s holkami povídat. Dost se zabývám technikou, stavím si doma auta na ovládání a jednou bych si chtěl postavit i robota. Ale když o tomhle začnu mluvit, tak se mi smějí a nebaví je to. Ale já holčičím věcem vůbec nerozumím, ani nejsem moc vtipný, a tak radši mlčím. Jak ale takhle najdu tu pravou? Hospodin nás stvořil jako kluky a holky. A ví proč. Není to tak, že by kluci byli super a holky byly divné. Jsme stvořeni proto, abychom se navzájem doplňovali, abychom v tom druhém našli to, co nám samotným možná chybí. Takže pochop, že tak jako ty nerozumíš holčičím věcem, tak holky mnohdy nerozumí věcem klučičím. Není to ale pravidlo. Jsou holky, které fascinuje svět techniky, tak jako jsou kluci, kteří mají citlivost pro květiny apod. To, co holky umí lépe, se může pro nás kluky stát obohacující. A naopak. Nezlob se proto na ně, že se ti smějí, protože děláš věci, které nechápou. Věřím, že časem najdeš tu pravou, která se ti smát nebude. Která si tě bude vážit za to, co děláš, i kdyby tomu moc nerozuměla. Prostě buď takový, jaký jsi, a buď na to hrdý. Na druhou stranu, zkus udělat aspoň malý krok do světa holek. Třeba tím, že budeš poslouchat, o čem se baví ony mezi sebou, a navážeš na to v příštím rozhovoru. Jen to chce, abychom trošku ustoupili z naší klukovské ješitnosti a vnímali, že nám holky mají co dát. Nechci být sám Asi nejsem ve třídě moc oblíbený. Kluci se mi smějí, že chodím ministrovat, a když si dělají partičky, tak mě nikdy nevezmou mezi sebe. Přitom se jim stále snažím zalíbit. Už se mi kvůli tomu smějí i holky. Nechci být ve třídě sám a nevím, jestli nemám radši přestat ministrovat. Každý člověk touží být přijatý. Když člověka v nějaké skupině nepřijímají, nese to velice těžko. Teď jen záleží, co jsme ochotni tomu přijetí obětovat. Povím vám zkušenost jednoho ministranta, který měl stejný problém. Nebyl moc oblíbený a neměl moc kamarádů. Dokonce kvůli tomu na čas přestal ministrovat a soustředil se pouze na kamarády ve škole. Snažil se jim zalíbit tak moc, že začal kouřit a chodit za školu. Bavilo ho to a myslel si, že mu nic nechybí. Po základní škole nastoupil na střední a jel na jednu duchovní obnovu pro mládež. Tam viděl, že radost mezi věřícími kluky je jiná. Že ho tam nejen přijímají, ale že žijí hodnoty, jako je pravdivost, férovost a úcta ke druhému. Trvalo ještě dlouho, než dokázal opustit starý způsob života. Začal ale zase ministrovat, jezdit na farní tábory a najednou zjistil, že kluky ze školy ke svému životu už „nepotřebuje“. Dál s nimi kamarádí, ale už se jim nepodřizuje. A oni teď jeho víru respektují, protože vidí, že si za ní stojí. Tak to bývá. Když se člověk slepě nepodřizuje jiným, jen aby se jim zalíbil, když je hrdý na to, že je křesťan a ministrant, tak se tomu možná vysmívají, protože tomu nerozumí. Ale když je člověk zdravě hrdý na víru, ona začne ty druhé možná i lákat. Proto je důležité najít si partu křesťanů, kteří tě přijímají i s tvou vírou. Vnímej, že Bůh tě má rád a přijímá tě za všech okolností. A pak člověk nemusí vyhledávat „laciné“ přijetí od spolužáků ve třídě a podřizovat se jim. Je možné být hrdina? Máme ve třídě perfektní partu a jsem rád, že mám takové kamarády. Ale pár kluků docela ostře šikanuje jednoho kluka z vedlejší třídy. Pokoušel jsem se ho zastat, ale nerad bych vypadl z party a už vůbec nerad bych se od někoho nechal šikanovat. Na druhou stranu vím, že i na mě padá část viny. Tento problém je podobný. Člověk nechce vypadnout z party, ve které cítí ono přijetí, proto někdy zavírá oči před zlem. Když člověk vnímá, že je přijímaný i jinde (Bohem, v rodině, ve farnosti, mezi ministranty, ve spolču mládeže), tak má pak sílu zastat se slabších, i kdyby šel proti celé partě. Možná by stálo za to zajít za tím klukem z vedlejší třídy a dát najevo přímo jemu, že nesouhlasíš s tím, jak se parta chová. Potom v partě vypíchnout nějaké jeho pozitivní vlastnosti, aby ho nevnímali jen jako slabého, na kterém se můžou „povozit“, ale jako člověka, který má svou hodnotu. Pokud ani to nepomůže a šikana se stupňuje, je možno zajít za třídním učitelem nebo výchovným poradcem a poprosit jej o pomoc s tím, že bys chtěl zůstat v anonymitě. Ve světě je mnoho zla. Vnímám, že správný chlap by měl mít sílu se tomu zlu postavit. S Boží pomocí to půjde. Pořád s nikým nechodím Jsem v naší třídě asi poslední, kdo ještě nechodí s žádnou holkou. Někteří už mají za sebou i víc známostí, ale mně to připadá divné. Nemůžu prostě jen tak chodit s holkou a hrát si na to, že se milujeme. Na druhou stranu těmhle klukům závidím, protože jsou obdivovaní a umějí to s holkami. Ale přeci nemůžu zradit sám sebe. Znám jednu knihu, která se nazývá „S nikým nechodím a nejsem cvok“. Už samotný název je výstižný. Připadá mi, že dneska je trend za každou cenu s někým chodit. Ale odpovězme si upřímně, dělá to člověk z lásky, anebo chce dobře vypadat před ostatními? Holkám se líbí, když o ně kluci stojí, ale popravdě mají rády kluky, kteří si nezahrávají s jejich city. Mít za sebou více známostí neznamená být větší borec. Mnohdy jsou kluci, co to „umějí s holkami“, obdivováni právě jinými kluky, a ne těmi holkami, se kterými si „pohráli“, a pak je nechali. A jsme opět u problému být přijatý v partě kluků, kteří jsou takoví. Pravé hrdinství není v tom nechat se obdivovat. I když je to možná lákavé. Pravé hrdinství je v tom být pravdivý k sobě i k druhým a podle toho co nejlépe žít. Máš čas. Počkej, až to mezi tebou a některou holkou „opravdově zajiskří“ a ty budeš vědět (a nebo zatím jen tušit), že to je osoba, se kterou chceš strávit celý život. Bůh nás taky miluje opravdově. I přesto, jací jsme. Ale nedělá to „jen tak“. |
| Pr/Qr: | 1417/0 |
|
Archivní článek