|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 6/2014 |
| Rubrika: | Zajímavosti |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Jaké je to hezké, společenství kněžské… |
| Článek: | Minule jsme si, vážení pánové, představili první z koncilních dekretů, totiž dokument o biskupech. Dnes se podíváme na další, který s ním úzce souvisí. Je totiž zaměřen na kněze. Možná vám to jako přímá souvislost nepřijde, ale je tomu skutečně tak. Vztah mezi biskupem a knězem není dán jen a pouze tím, že jedině biskup může kněze vysvětit. Podívejme se do našeho dokumentu; nese jméno Presbyterorum ordinis, tedy „O kněžském stavu“. Už sám název by stál za hlubší ponor. Máme totiž drobné potíže s překladem – latinské slovo „ordo“ totiž může mít a má více významů. Můžeme ho překládat jako „stav“, tedy životní situaci konkrétního člověka, podobně jako existuje např. stav manželský. Můžeme je chápat také jako výraz pro svátost kněžství – takto je totiž nazývána v latině, v jazyce církve. A konečně lze slovo ordo překládat jako „řád“, tedy společenství lidí, podobně jako jsou řády řeholní. U toho posledního významu se zastavme. Kněz totiž není zcela samostatně působící jednotka. Kněz je už z podstaty svého kněžství členem společenství – říká se mu presbyterium, kněžstvo. Svátost, kterou přijal, ho váže k ostatním kněžím – a k biskupovi především. Náš dokument k tomu říká: „Kněží jsou spoluliturgové a spolubojovníci biskupů. Všichni jsou posláni spolupracovat na témže díle, ať vykonávají službu ve farnosti nebo na vyšší úrovni, ať se věnují vědecké práci nebo vyučování, ať pracují manuálně a sdílejí s dělníky jejich životní podmínky nebo ať konají jiné apoštolské nebo s apoštolátem souvisící práce. Všichni mají přece jeden cíl, totiž budování Kristova těla.“ Pokud se tedy kněz profiluje jako samotář, naprostý individualista, bez zájmu o bratry v kněžské službě, bez vazby na biskupa, někde se stala chyba. To ovšem neznamená, že by se měl nějakým způsobem vyvyšovat nad ostatní lidi. Kněžský stav nemá být chápán jako „elitní klub“, sbírka nedotknutelných posvátných „nadlidí“. Náš dokument totiž také dodává: „I když na základě svátosti svěcení vykonávají vznešenou a nutnou službu otce a učitele Božího lidu a pro Boží lid, přece jsou zároveň se všemi věřícími křesťany Pánovými učedníky, kteří se stali účastníky jeho království dík povolání od Boha. Se všemi znovuzrozenými v křestním prameni jsou kněží bratři mezi bratry, neboť jsou údy jednoho a téhož Kristova těla, jehož budování je svěřeno všem.“ Sáhněme si ale do svědomí: co děláme pro to, abychom to svým kněžím usnadnili? Nemáme někdy sklon mávnout nad farností rukou a říci si „to je farářova věc, ať se o to postará sám?“ Možná u kořene některých kněží-samotářů, kněží-poustevníků byl nezájem lidí v knězově nejbližším okolí, zbytečný a přehnaný odstup, lhostejnost… Slibme si, že pokud bude záležet na nás, nenecháme to tak daleko dojít! Umožněme svým kněžím, aby se mezi námi mohli cítit jako doma – jako křesťané mezi křesťany, jako lidé mezi lidmi. |
| Pr/Qr: | 1373/0 |
|
Archivní článek