|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 4/2009 |
| Rubrika: | Moje cesta ke kněžství |
| Autor: | otec Marek Miškovský |
| Název: | Radost a víra za každého počasí |
| Článek: | Nestává se běžně, abychom představovali v naší rubrice o povolání někoho, kdo je již sedm let mrtvý. Otec Jaroslav Zrzavý je však věčně živý v srdcích řady lidí, kteří se s ním setkali. Mezi nimi je i několik kněží, jejichž články nacházíte pravidelně v našem časopise. Poznáte, kteří to jsou? P. PhDr. Jaroslav Zrzavý Životopis Narodil se 23. 8. 1923 v Krucemburku, obci na Českomoravské Vysočině. Pocházel z hluboce zbožné katolické rodiny, celkem slušně situované, protože jeho otec byl úředníkem v cukrovaru. Otec Jaroslav často vzpomínal na bídu, která na Vysočině byla, ale kterou jeho vrstevníci zakoušeli ještě bolestněji než on, ač i jejich rodina žila velice skromně, na dnešní poměry až nepředstavitelně. Byl nejmladším ze 3 dětí. Studoval na gymnasiu v Chotěboři s vynikajícím prospěchem. Hrál závodně fotbal za Pardubice, kam dojížděl z Krucemburku na každý zápas na kole (42 km tam a 42 km zpět). Hrál také výtečně šachy, ale když zjistil, že to u něho přerůstá ve vášeň, okamžitě s tím přestal. Byl vychováván k sebezáporům a sám je od dětství vyhledával. Jednou na sebe prozradil, že když mu bylo asi 9-10 let, slíbil Pánu Ježíši, že z lásky k Jeho utrpení nebude jíst sladkosti. Tento slib zachoval celý život. Toto mi svěřil zhruba ve svých 75 letech, kdy měl ještě všechny zuby, což považoval za přirozenou odměnu Boží za tento celoživotní sebezápor. Za války byl totálně nasazen v Německu, odkud se mu ve zmatku konce války zdařil útěk do Čech. V květnu 1945 začal studovat filosofickou fakultu na Universitě Karlově v Praze. Při rozmluvě s jedním knězem byl přesvědčen o povolání ke kněžství a poslán do semináře. (Tato pasívní formulace je úmyslná. Přiznal totiž, že měl tak hlubokou úctu ke kněžím, že si nikdy ani netroufl pomyslet, že by se jím mohl sám stát.) Nastoupil tedy do semináře v Praze – Dejvicích. Neznám přesný postup, jak se dostal z diecéze své (královohradecké) do pražské. Po komunistickém převratu ze semináře odešel na doporučení biskupa, protože bylo dosazeno vedení semináře, které bylo poplatné režimu. Pracoval pak 18 let v různých zaměstnáních, ze začátku jako dělník, později v kanceláři. Několikrát byl vyslýchán STB, strávil také měsíc ve vyšetřovací vazbě. V tuto dobu projevoval velikou statečnost. Za zmínku stojí jeho pravidelné návštěvy arcibiskupa Berana v jeho internaci. Stále vlastně žil životem duchovním, aby v roce 1968 vstoupil opět do semináře a po kněžském svěcení tam zůstal jako vicerektor. Mnoho v těchto letech vytrpěl a často byl kvůli bohoslovcům vyslýchán. Po dvou letech odchází, oficiálně ze zdravotních důvodů, ale ve skutečnosti proto, protože nesouhlasil se svěcením některých bohoslovců, kteří byli problematičtí. Stal se kaplanem ve Vršovicích, kde prožíval těžko popsatelná muka, až se z toho zdravotně zhroutil. Když se to dozvěděl tehdejší administrátor pražské arcidiecéze a pozdější kardinál Tomášek, přeložil ho ke sv. Norbertu do Prahy – Střešovic, kde působil 16 let. Vytvořil zde v pravém smyslu slova fungující farní rodinu a hlavně z této doby pak vyrostlo mnoho kněžských povolání. Jeho láska k Eucharistii se dala při mši sv., kterou sloužil, při adoracích, které vedl, takřka dýchat. Ministranty vedl k tomu, aby liturgie byla nejen krásná, ale aby ji skutečně prožívali. Před svátky vždy pečlivě vedl přípravy a nácviky liturgie. V roce 1992 byl přeložen do Bubenče, kde působil až do své smrti 25. 2. 2002. Hlavně začátek jeho působení zde bylo opravdovou křížovou cestou. Trpěl vlastně celý život. A to nejen fyzicky ale mnoho vytrpěl psychicky, mnohdy od spolubratří. Často jsem nechápal, jak může vůbec žít a ještě přitom dokázal pracovat stále naplno. Ještě o Vánocích 2001 si postěžoval, že musel jednu katechezi přesunout na dopoledne, protože neměl za celý týden jediné volné odpoledne nebo večer. V neděli po večerní mši sv. pak přišli ještě 'jeho' bohoslovci a později kněží a ještě se věnoval jim. Byl rozeným filosofem a knězem nepřekonatelně a jemně taktním. Sám odhadoval křty dospělých, které zpravidla připravoval osobně, na 200. Považoval to za velice málo ve srovnání s tím, co by bylo potřeba. Vychovával především svým příkladem, takže člověk, kterého on duchovně vedl měl často dojem určité samozřejmosti toho, co od něho přijímal. Vyhledávali ho také velice často mladí lidé a děti, které on učil náboženství či ministranti na něho vzpomínají stále. V roce 1992 poznal Dílo (Opus Dei) a od začátku o něm mluvil s velikou úctou. Na otázku co je na členech Díle zvláštního mi řekl: 'To, co ostatní jen slibují, oni žijí'. Nikdy jsem od něho ale neslyšel, že je členem Kněžské společnosti sv. Kříže – aby mě neovlivnil a tak činil i v ostatních případech. I při svém utrpení a plném nasazení přijal normy Díla a hrdinsky je plnil – dělal to vše vlastně celý život. Proto také, jak se svěřil, jeho zakotvení v Díle bylo nalezení toho, co vždy hledal a cítil se v něm mimořádně dobře. Až do nejmenších detailů života dbal na důstojnost kněžského stavu a žárlivě střežil čistotu. Až do vážných potíží se srdcem měl stále sportovního ducha a byl také schopen obdivuhodných sportovních výkonů. Po Vánocích 2001 prodělal srdeční infarkt a po krátkodobém zlepšení, vcelku neočekávaně zemřel. Do posledních dní se živě zajímal o dění v jeho farnosti a osudy každého z nás. P.MUDr. Vojtěch Novák, administrátor Rakovník Hluboká nadpřirozená víra Začal jsem ministrovat u otce Jaroslava ve svých 6 letech. Od 7 let jsem v podstatě ministroval při jeho mších sv. denně. Když jsem měl asi 13 roků poprosil jsem jednou po mši sv. o. Jaroslava o rozhovor kvůli nějaké osobní těžkosti, s kterou jsem se právě potýkal a potřeboval jsem pomoci. Otec mě nabídl, že půjdeme na faru. Seděl jsem u známých farních uhlových kamen a mluvil v trochu zatemnělé místnosti o své těžkosti. Pak bylo chvíli ticho a nakonec o. Jaroslav řekl. „Půjdeme se pomodlit do kostela.“ Odemkl opět několik zámků a vstoupili jsme již do velice tmavého kostela. On si klekl jen kousek od vchodu na zem směrem ke svatostánku a já vedle něho. Byli jsme oba potichu a sami pro mě v tehdy „velikém“ kostele. Bylo úplné ticho. Setrvali jsme několik minut a pak se otec začal modlit svými slovy. V tu chvíli jsem jasně vnímal hlubokou Boží přítomnost a jeho nesmírnou důvěru v Toho se kterým hovořil. Tehdy jsem jasně pochopil, kde je třeba řešit problémy a komu je třeba důvěřovat. Od té chvíle chápu, že řešení všech našich problémů, těžkostí a nejistot je vždy před svatostánkem. P. Vít Uher, administrátor Nové Strašecí Boj s televizí Vynikal osobním sebeovládáním. Dokázal důsledně krotit své smysly, vyhýbal se marnostem a vyhledával ušlechtilé a duchovně hodnotné podněty pro vnitřní život. Nikoho však k tomu nenutil, pouze inspiroval svým příkladem a dodával odvahu tomu, kdo se pro podobnou cestu rozhodl. Právě z těchto důvodů je pochopitelný jeho odmítavý vztah k televiznímu vysílání, které, zvláště v době komunistické totality, mělo často velmi pokleslou a ohlupující úroveň. Zásadně tedy nechtěl televizi na faře, i když mu to mnozí radili a snažili se jej k tomu přesvědčit. S touto záležitostí je spojena jedna humorná příhoda. Někteří přátelé mu chtěli udělat radost darem k narozeninám. Přivezli mu na faru velkou krabici a k jeho zděšení mu sdělili, že je to televize. Protože nechtěl nikoho zarmoutit a držel se zásady: „darovanému koni na zuby nehleď“, přijal pokorně tento dar. Když však krabici rozbalil, zjistil, že je uvnitř místo televize klec s kanárkem. A tak se obava proměnila v radost. Kanárek pak vesele poletoval, skřehotal a obveseloval četné návštěvy P. Jaroslava. „Díky, otče Jaroslave za světlo Tvého příkladu! Věřím, že se teď díváš na tu nejkrásnější „televizi“, kterou je oblažující Boží tvář.“ P. Lohelius Zdeněk Klindera Th.D., strahovský premonstrát Humor v sakristii Jako správní ministranti jsme měli na mše sv. během týdne rozepsané služby. A byli jsme nejen malí a mladí, ale i starší ministranti. Jednou se stalo, že se sešli „staří pánové“ (v té době nebyli ani v důchodu) a nikdo mladší. Pater Jaroslav, když přišel do sakristie se jen usmál a tiše pravil: „Jako Izraelité – třista let na pochodu.“ Jeden starší ministrant (ač bydlel za kostelem) chodil vždycky pozdě (tj. méně než 5 min. před začátkem mše sv.) a vždy hned ve dveřích sakristie si stěžoval, že musí topit a že ho zlobí kotel. Pater, když jsme tipovali, zda dnes Tonda přijde, pravil: „Ještě nepřišla jeho hodina“. My mladší jsme mu škodolibě přezdívali ´Antonín, topič elektrárenský´. P. Marek Miškovský, administrátor Sedlčany Cesta do Litoměřic Asi rok poté, co nastoupil P.Jaroslav Zrzavý do naší farnosti sv. Norberta v Praze – Střešovicích, jsem začal spolu se svým bratrem ministrovat. Nehovořil o tom, že si myslí, kdo by z nás ministrantů mohl mít povolání ke kněžství, ale modlil se za své ministranty a jednal. Když jsem byl starší, jednu neděli mi nabídl, zda bych nechtěl jet s ním odpoledne do Litoměřic do semináře navštívit našeho bohoslovce, který slavil třicáté narozeniny (nynějšího P. Lohela Klinderu, O.Praem.). Vezl nás jeden farník, jeli jsme s panem farářem dva ministranti. Byla to moje první návštěva semináře. Za tři a půl roku jsme s tímto a ještě jedním ministrantem z naší farnosti nastupovali do litoměřického konviktu – tedy tři z jedné farnosti (v tom nám konkurovala stejným počtem jen jedna moravská farnost). Žiletky P. Jaroslav měl též smysl pro humor. Jednou jsem přišel do sakristie, nebyl jsem oholen a on se zeptal, co se stalo (asi chtěl vědět, zda se nechávám plánovaně zarůstat). Odpověděl jsem, že jsem se nestačil oholit. P. Jaroslav řekl, že myslel, že už bude muset vyhlásit sbírku na žiletky. P. Jaroslav Miškovský, nemocniční kaplan pro Prahu Eucharistie = oběť Otce Jaroslava jsem se poznal ve svých 15-ti letech, kdy mě připravoval na křest. Jak jsem později pochopil, celá léta se za naši rodinu usilovně modlil. Byl pro mne velikým příkladem. Z jeho osobnosti vyzařovalo víc, než jen žité kněžství. Byl člověkem oběti a hlubokého duchovního života. Pro něho neexistovalo nic, co by jakkoli vybočovalo z jeho kněžského poslání. Dobro duší mělo přednost před vším ostatním. Obětoval se pro všechny vším, čím byl a vším čím trpěl. A trpěl hodně. Zdravotně i lidsky. Pro mne zůstane navždycky člověkem, který mě přivedl do náruče sv. Norberta a to především tím, že mě naučil milovat Eucharistii. P. Vilém M. Štěpán, O.Praem. Skutečně miloval Boha Poprvé jsem otce Jaroslava viděl v kostele u svatého Gotharda v Bubenči. Bylo kolem něj mnoho ministrantů, ze kterých se později stali kněží. Asi proto, že otcova láska k Bohu se projevovala při mši svaté jakoby skoro hmatatelně. Vždycky bylo vidět, že se na mši svatou vnitřně připravuje už dávno předem. Od začátku až do konce se soustředil na každé slovo. Tato jeho soustředěnost nebyla nijak křečovitá, směřovala skrze viditelné věci k těm neviditelným, které se při mši svaté dějí. Otec Jaroslav vedl k lásce k Bohu a k lidem hlavně svým příkladem, proto v jeho farnostech rostla duchovní povolání k houby po dešti. Já jsem z jeho ministrantů v pořadí sedmý, který se stal knězem. P. Martin Vlček, kaplan v Praze-Holešovicích |
| Pr/Qr: | 2138/0 |
|
Archivní článek