|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 5/2010 |
| Rubrika: | Manželství |
| Autor: | Petr Lukeš |
| Název: | Rozhovor s majorem Jiřím Laňkou |
| Článek: | Zásahová jednotka policie obsadila dům, ve kterém se skrývá nebezpečný terorista. Všichni jsou připravení k zásahu. Každý musí spoléhat na to, co se naučil při výcviku. Zazněl povel k zásahu. Pak už jde vše jako na drátkách. Zajímá vás, jaký je člověk, který policisty Útvaru rychlého nasazení cvičí? Pojďte si s ním popovídat. Pane majore, můžete se nám stručně představit, abychom všichni věděli, s kým máme opravdu tu čest? S vrchním komisařem majorem Jiřím Laňkou, vedoucím výcvikového oddělení Útvaru rychlého nasazení Policie České republiky, magistrem pedagogiky a bakalářem teologie. Kromě toho mám ve svém životě ještě několik dalších, neméně důležitých rolí. Například jsem ještě manžel, otec, také nezdárný syn a nevděčný bratr, a také ministrant a lektor v kostele svatého Františka z Assisi v Praze na Chodově a k posledku také kandidát jáhenského svěcení. V čem spočívá Vaše práce? Jsem vedoucí instruktor URNY, tedy české protiteroristické jednotky. Vedu výcvik našich bojovníků a koordinuji činnost svých instruktorů. Čím jste chtěl být jako malý? (když jste ještě neměl tak krásně pěstěný vous :-)) Od malička jsem chtěl být lesním mužem. Právě i s tím vousem. Mým snem bylo stát se hajným a starat se o zviřátka a stromečky:-). K tomuto cíli jsem i zarputile směřoval. Začal jsem hned po ukončení základní školy na lesnickém odborném učilišti v Třebnicích u Sedlčan, kde jsem se učil na dřevorubce. Pak jsem postoupil výše a blíže ke své vysněné metě – začal jsem studovat Střední lesnickou technickou školu v Trutnově. No a pak se život zamotal a místo lesnické uniformy jsem oblékl esenbáckou. Byl jsem na Vaší přednášce na téma: „Mají policisté duši?“ Z čeho tato úvaha vychází? Často vídám udivené obličeje, když se známí, kteří vědí, že jsem policista, dozvědí, že jsem křesťan a naopak. Jak může být policista křesťanem, jak může věřit v Boha? Nevím, z čeho tato skepse pramení. Z neznalosti, z předsudků? Opravdu nevím. A pak jsem četl krásný příběh o tom, jak vznikla ve Velké Británii organizace křesťanských policistů. Tenkrát padla stejně skeptická otázka, ale ze strany samotných policistů. Stalo se to před více jak sto třiceti lety. Tehdy se jedno děvče ptalo policisty na cestu. Jako poděkování za jeho informaci mu darovalo křesťanskou knihu se slovy: „Tady máte něco pro svou duši.“ On se jí udiveně zeptal: „Myslíš, že i policista má duši?“ No a tahle vážně míněná otázka to děvče dost šokovala. A tak se spolu s kamarádkami začala za policisty modlit a pořádat pro ně setkání nad Biblí. Ta dívka byla velice pravděpodobně slečna Catherine Gurney, zakladatelka CPA – Christian Police Association. Tahle organizace je v současné době rozšířená prakticky po celém světě. Všude, kde působí, připomíná policistům, že i oni mají duši, a že by se o ni měli starat. Jste ženatý a vypadáte velice spokojeně. Povězte nám něco o vaší rodině. Jsem ženatý a jsem spokojený. Aby ne. Mám úžasnou ženu a tři krásné dcery. Může si muž přát něco víc? Se ženou jsme se poznali před třiceti lety, vzali jsme se po pětileté známosti. Děvčatům je 22, 18 a 12. Nejkrásnější okamžiky života jsem prožil, když jsem byl u jejich narození. Žádné plány s nimi ani pro ně nemám. Snažím se z nich vychovat slušné, silné, svobodné a samostatné ženy, které se nebudou bát přijmout zodpovědnost za svůj život. Nevím, nakolik se mi to podaří. Každý den prosím Pána, aby mě i jim v tom pomáhal. Nabízí se otázka, zda je těžší hájit práva občanů ve službě, nebo hájit práva mužů u Vás v rodině, když jste v takovém oslabení? :-) No, popravdě, někdy to těžké je. Nemá cenu si nalhávat, že je to jinak. Občas je to skutečný boj o přežití. Všechny zažité představy o pevně daném potravním řetězci padají, fyzikální zákony přestávají platit. Šelmy se k Vám stahují ze všech stran a není úniku:-))) Kdy jste poznal Boha a uvěřil v něho? Bohužel musím říci, že se nekonal žádný zázrak ani žádné mystické prozření:-) Byl to postupný proces, který uzrál v době mé služební mise na Blízkém východě, v iráckém Bagdádu. Před odjezdem jsem navštívil svého kamaráda, v té době zástupce kastelána na hradě Karlštejn. Požádal jsem ho, aby mě na chvíli vzal do kaple Svatého Kříže. Nechal mě tam o samotě a já jsem později zjistil, že ta „chvíle“ trvala skoro dvě hodiny. Určitě víš, že ta kaple je vyzdobená deskovými obrazy od Mistra Teodorika. Je na nich Kristovo nebeské vojsko – armáda světců a světic, přesně rozdělená podle hierarchie. No a tomu nebeskému vojsku a jeho vrchnímu veliteli jsem dal slib, že když se v pořádku vrátím, a když tady najdu svou rodinu také v pořádku, že s ním podepíšu kontrakt, že se nechám pokřtít a stanu se jeho vojákem. A sliby se mají plnit. A zvláště někomu, koho si vážím a koho jsem v té době začínal mít opravdu rád. To je všechno. Žádná romantika. Jak se na Vaše obrácení dívala rodina? Přijetí nebylo právě jednoduché. Má paní je svým založením inteligentní skeptický agnostik. Dokáže velmi rychle a přesně diagnostikovat povahy a motivy jak lidí, tak i událostí. Odtud asi ta skepse:-) Pro ni bylo přijetí víry přijetím něčeho naprosto abstraktního, nepraktického, co ve své podstatě postrádá jakýkoliv smysl. Děvčata to nijak moc nekomentovala, spíše zvědavě pozorovala. Dnes mám plnou podporu své paní, jak v mém studiu, tak v jáhenské přípravě, tak i ve své snaze založit u policie duchovní službu. Nejstarší dcera studuje Katolickou teologickou fakultu, je katechumen, příští rok by měla být pokřtěna. Nejmladší studuje primu Křesťanského gymnázia a pokřtěna byla o těchto Velikonocích na Bílou sobotu. Ta prostřední si svou cestu k Bohu zatím nenašla. Jen upozorňuji, že si dcerky vybraly samy. Je to jejich svobodná vůle. Žádná domácí evangelizace a ani povinná katecheze se u nás nekoná. Věřím, že svobodná vůle je ten největší dar, který jsme od Boha dostali. A právě svobodné přijetí Krista je jediná cesta, jak být křesťanem. V zaměstnání se vystavujete přímému nebezpečí, máte někdy strach? Dokonce třeba o svůj život? Ujišťuji tě, Petře, že člověk, který nemá v pořádku sebezáchovný reflex a nemá zdravý respekt před nebezpečím, by u nás v žádném případě neprošel přijímacím řízením. Právě zvažování možných rizik je hlavním předmětem taktické přípravy. Naším cílem je ukončit akci bez ztrát na životech kohokoliv, i toho lumpa, kterého máme zatknout. Hezky to souzní s přikázáním Pána – miluj bližního svého, jako sebe samého. Jak bych si mohl vážit života druhého člověka, když bych si nevážil svého? A to je možná to, co se třeba dá nazvat i strachem. Nicméně – riziko zvažujeme, snažíme se je co nejvíce snížit, ale přesto je nám všem jasné, že ho neodstraníme docela. Přestože všichni bojovníci vědí, že je naše práce nebezpečná, stále ji dělají. Přestože máme zraněné kolegy, těžce zraněné kolegy, přestože dva naši kamarádi zahynuli ve službě, stále jsou „urňáci“ připraveni vyrazit kdykoliv komukoliv na pomoc. Ten strach, o kterém jsme mluvili, jim nesvazuje ruce, jen je nutí myslet a jednat odpovědně. Jedno z přikázání říká, nezabiješ, ale co kdybyste se při výkonu služby do takové situace dostal? Je to jedna z prvních věcí, které si člověk, který vstupuje do řad protiteroristické jednotky, musí ujasnit. On by si ji měl ujasnit již o mnoho dříve, už ve chvíli, kdy se rozhodne být policistou. Použití zbraně, a to i s možností fatálního následku, je jedno z oprávnění, kterým policisté vládnou. Každý policista se může kdykoliv, v jakékoliv době dostat do okamžiku, že bude rozhodovat o něčím bytí či nebytí. Na tato rozhodování nikdy není mnoho času. Konflikty, v nichž jde o život, jsou ne většinou, ale vždy velmi dynamické. K tak zásadnímu rozhodnutí, jako použít proti druhému člověku smrtící sílu, je potřeba velká odpovědnost, profesní znalost a osobnostní zralost. U protiteroristické jednotky se na podobné situace bojovníci připravují velice intenzivním a tvrdým výcvikem, aby uměli rychle a správně vyhodnocovat situace i pod velkým tlakem. Ale tak přesně ta otázka nestála, že? Přikázání říká „nezabiješ“ ve smyslu „nezavraždíš“. Chránit a bránit život svůj i druhého proti tomuto přikázání není. O spravedlivé službě v ozbrojených složkách přece mluví i Evangelium. Jan Křtitel neradí vojákům, aby zahodili flinty do žita, ale aby sloužili spravedlivě a poctivě. Byla také Vaše jednotka součástí bezpečnostních složek při návštěvě papeže Benedikta XVI.? Ano, a ne jenom jeho. Byli jsme i u všech návštěv Jana Pavla II. v roce 1990, 1995 i v roce 1997. Máte nějaký životní vzor, či snad motto? Mým životním vzorem je svatý Ignác z Loyoly. V jeho životním příběhu vidím ten svůj a jeho životní zásady mohu jen podepsat. Přijal jsem jeho jméno i jako své biřmovací. Jako motto jsem si zvolil „Gladius et Crux“ – meč a kříž. Vyjadřuje mé přesvědčení, že služba se zbraní ve prospěch lidí je službou Kristu a jeho plánu, který s námi má. |
| Pr/Qr: | 1896/0 |
|
Archivní článek