|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 7/2011 |
| Rubrika: | Co dokáže počítač |
| Autor: | Zbyněk Pavienský |
| Název: | Jen tak si plachtit vesmírem |
| Článek: | Představte si vesmírnou raketu. Začíná odpočet... zážeh, motory hřmí, země se chvěje a raketa se pomalu zvedá na ohnivém chvostu. Ano, takto vypadá dnes dobývání kosmu. Ale za pár let může být vše úplně jinak. Kosmický prostor nakrátko naruší jemné zapleskání roztahované plachty a vše se opět pohrouží do věčného ticha. A na cestu k planetám se pomalu ale nezadržitelně vydá sluneční plachetnice. Sen se opět stává skutečností. Konkrétně sen Julese Verna, který předpovídal meziplanetární lety pomocí plachetnice hnané slunečním větrem. A dnes už nad našimi hlavami krouží dokonce dvě kosmické lodě, které nežene nic jiného než síla světla. A samozřejmě i síla lidských snů. Ikaros bez křídel První solární plachetnici vypustili loňský rok Japonci a pojmenovali ji Ikaros. Tato plachetnice na konci roku proletěla kolem Venuše a svým pomalým, ale neustálým tempem pokračuje ve svém letu. Teplý vítr A co vlastně žene tuto plachetnici vesmírem? Jules Verne počítal s takzvaným slunečním větrem, který byl objeven v roce 1859 a je tvořen neustálým proudem nabitých částic ze Slunce, které zaplavují celou Sluneční soustavu. Tento sluneční vítr sice dosahuje rychlosti 500 km/s, ale jeho hybnost je velmi malá. Dostatečnou sílu mají ale sluneční fotony, které se odrážejí od plachty a předávají jí tím svoji sílu a rychlost. Tento jev se dá dokumentovat i zde na zemi a na střední škole nám ho s radostí předváděl náš fyzikář. Ve skleněné nádobě měl vytvořené vakuum a v něm jednoduchý větráček, jehož lopatky byly na jedné straně natřené na černo a druhé na bílo. Vše stačilo postavit na světlo a lopatky se ve směru dopadajícho záření daly pomalu do pohybu... Couvání vpřed Vesmírná plachetnice může letět dokonce i proti směru dopadajícího záření, tedy směrem ke Slunci. Je to stejný princip jako u klasické lodi, která také může plout proti směru větru. Stačí jen správně natočit plachtu. Ikaros je dokonce vybaven i vrstvou LCD krystalů, u nichž je možné pokynem z řídicího centra měnit jejich barevnost, a tím jednoduše měnit směr letu. Třeba i zařadit zpátečku. Druhou solární plachetnici s prozaickým jménem NanoSail vypustli Američané. Původně se jim plachta o rozměru 10 m2 zasekla v nákladovém prostoru družice, ale 19. ledna se sama uvolnila do kosmického prostoru a o tři dny později v automatickém režimu rozvinula své sluneční plachty a namířila si to na oběžnou dráhu kolem Země. V řídicím středisku se jim nepodařilo navázat s tímto vesmírným korábem spojení, a proto vyhlásili soutěž o nejlepší fotografii NanoSailu. V měsíci květnu to byl dokonce nejjasnější bod na obloze. V době vydání časopisu již ale plachetnice ukončila svůj klidný a vznešený let a shořela v zemské atmosféře. Vesmírná agentura NASA ukončila projekt raketoplánů a nám je již jasné proč. Na mysu Canaveral, odkud raketoplány startovaly, si začnou pouštět velké lesklé draky. No a pak už stačí jen vyrobit dostatečně dlouhý provázek... Foton Foton je elementární, nesložená částice a tvoří veškeré elektromagnetické záření. Částí tohoto záření je i naše viditelné světlo. |
| Pr/Qr: | 1927/0 |
|
Archivní článek