TOPlist
prosincové číslolednové čísloúnorové číslo


Jsi 1275996. návštěvník.
Tento den 349.
Svátek
Dnes má svátek
Soňa.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.

Doporučujeme
Náhled titulní strany

Archivní článek

Tarsicius:11/2011
Rubrika:Hurá za ním
Autor:otec Václav Trmač
Název:To se povedlo!
Článek:V honosném sídle hraběte z Bergu končila slavnostní hostina konaná k oslavě Engelbertových 14. narozenin. Hrabě, oslavencův otec, slavnostně povstal a ujal se slova: „Náš milý Anděli, je čas předat ti dar.“ Engelbert nevychovaně skočil otci do řeči: „Tati, můžu hádat? Je to pořádný luk?“ Hrabě lehce zaváhal zaskočen porušením pravidel slušného chování, ale vzhledem k synovým narozeninám se to rozhodl nechat bez komentáře, a tak jenom zavrtěl hlavou: „Ne, luk to není.“ „Meč nebo dýka?“ „Ani jedno, ani druhé.“ „Tak kůň?“ „Ne, ani kůň to není.“ „Také by to snad mohl být slavnostní oděv nebo prsten podobný tomu, který nosíš ty, tati…“ Hrabě se usmál: „Ano i ne. Je to spojeno s oděvem, ale jinačím, než máš na mysli. A prsten k tomu možná časem přibude, ale nebude na něm naše pečeť.“ Engelbert se vyděsil: „Snad mě nechceš poslat do kláštera? Tam mě nikdy nedostaneš, i kdybych k tomu časem dostal opatský prsten, mitru a berlu!“ Hrabě zvážněl: „Do kláštera tě neposílám. Domluvil jsem s tvým bratrancem, naším arcibiskupem, aby tě jmenoval kanovníkem a rektorem jednoho z kolínských kostelů.“ „No, to není o moc lepší. To mám ráno za svítání a večer znovu chodit na společné modlitby místo toho, abych se pořádně vyspal nebo se věnoval zábavě? To se ti tedy povedlo. Ale vždyť to snad ani nejde, vždyť je mi 14 a nejsem ani jáhnem!

Hrabě byl zbožný muž, ale láska k synovi a snaha zajistit mu pohodlný život ho nevedly vždy nejlepšími cestami. Vysvětlil: „Knězem nejsi, ale modlit se umíš. Společných kanovnických modliteb se zúčastníš jen o největších slavnostech. Arcibiskup Adolf k tomu dal svůj souhlas. A jinak si můžeš žít, jak chceš, a navíc budeš dostávat dost velkou část výtěžku z hospodářství, které ke kostelu patří, aniž by ses musel o něco starat. Na to budeš mít své lidi. I když je slušně zaplatíš, zbude ti víc než dost.“ Oslavenec obdarovaný tímto zvláštním darem se přestal mračit, pomalu mu docházelo, že to je mnohem lepší než všechno, co ještě před chvílí očekával.

Čtrnáctiletý kanovník si užíval všemožných dostupných radovánek se sobě rovnými mladíky ze šlechtických rodin, a v kostele, který měl na starosti, se objevoval jen velmi zřídka. Vzhledem k jeho příbuzenskému vztahu s arcibiskupem se mu to nikdo neodvážil vytýkat. Nic se na tom nezměnilo ani o dva roky později, kdy se Engelbert stal proboštem kolínské katedrály. Vesele si užíval nezasloužených peněz a své povinnosti zanedbával bez sebemenších výčitek svědomí. Oč méně se staral o církev, o to více se pletl do politiky. A tady tvrdě narazil. Společně s bratrancem arcibiskupem podporoval kandidáta německé koruny Filipa Švábského proti Otovi z Braunschweigu, a žádný z nich se nezabýval Filipovým protipapežským zaměřením. Zato papež se zabýval jednáním nespolehlivých kolínských ‚pastýřů‘ a oba je vyloučil z církve. To znamenalo nejen ztrátu veškerých příjmů, ale také zvrat ve společenském postavení, z nejvyšších příček až pod tu nejnižší. To už je důvod, aby se člověk nad sebou pořádně zamyslel.
Engelbert to vzal velmi vážně. Omluvil se papeži, jako dobrovolné pokání si sám uložil účast v boji proti albigencům a jejich zmateným názorům, ale hlavně začal poctivě žít duchovním životem, často se přísně postil, několik hodin denně se modlil, nikdy nechyběl na mši, pečlivě se připravoval na přijetí kněžského svěcení. Změny ve způsobu života si všímali lidé v jeho okolí. Exkomunikace byla zrušena, Engelbert přijak kněžské svěcení a v jedenatřiceti letech – v roce 1216 – ho kolínská kapitula zvolila novým arcibiskupem, ne kvůli rodu a z protekce, ale díky skutečné zbožnosti, ze které už nikdy neslevil ani o píď. Napravoval každé bezpráví, pomáhal chudým – někdy i zvláštními opatřeními. Když třeba přišla neúroda, zakázal vařit pivo, aby zbylo více obilí na chleba. Nebál se zasáhnout proti mocným a bohatým, dokonce i proti vlastním příbuzným.
Jeden z nich, Bedřich z Isenburgu, se vnutil jako správce majetku ženského kláštera v Essenu. Cílem ovšem nebyla péče o rozkvět kláštera, šlo mu o to, aby se co nejvíce z tohoto majetku přesunulo do jeho pokladnice. Engelbert ho napomenul, a když to nepomohlo, jednoduše ho úřadu správce s okamžitou platností zbavil. Hrabě Bedřich se navenek podřídil a tvářil se vůči arcibiskupovi přátelsky, v nitru ho však užírala touha po pomstě. Ta se měla uskutečnit na cestě do Schwelmu, kde měl Engelbert světit kostel. Byl varován, dokonce i písemně, ale nevěřil, že by mu příbuzný sáhl na život. Večer se však připravil i na tuto možnost, vyzpovídal se a ráno se vydal světit nový kostel. K cíli už nedorazil, varování se opírala o dobré a pravdivé informace.
U hrobu svatého Engelberta – to jméno ve staré němčině znamená „vznešený jako anděl“ – v katedrále v Kolíně nad Rýnem se událo mnoho zázraků. Arcibiskup pomáhal potřebným i po smrti. Proto byl o 350 let později oficiálně prohlášen za svatého. Ovšem lidé, kteří se s ním setkali, ho bez pochybností považovali za svatého už během pozemského života.
Pr/Qr:1373/0
Zbývá do:


Kalendář
Kontakt na redakci: redakce@tarsicius.cz, tel: 480 023 407, 775 598 604 © 2005-2024 Tarsicius - zapsaný spolek