|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2014 |
| Rubrika: | Moje cesta ke kněžství |
| Autor: | otec Jedna Balík |
| Název: | Radostí je více než křízů |
| Článek: | Pražský rodák otec Bohumil Kolář vystudoval teologii v Římě. V roce 1952 byl ve svých 28 letech pro svou víru zatčen a odsouzen komunistickým režimem k deseti letům vězení. Po amnestii v roce 1960 pracoval dalších osm let jako dělník. Od roku 1968 působil jako farář v Roudnici nad Labem. Ve zmíněné době se setkal s hnutím fokoláre. V roce 1990 se stal spirituálem kněžského semináře v Praze a na Katolické teologické fakultě UK přednášel 13 let katechetiku a pedagogiku. V lednu 2014 děkoval Bohu za 90 let. Jak jsi uzrál k rozhodnutí, že se staneš knězem? Řekl bych, že nějaké logické vysvětlení k tomu není. Je to určitá skutečnost, na kterou se zpětně s vděčností dívám, že to byla Boží vůle. Jak jsem řekl, doma jsme příliš horlivým náboženským životem nežili. Že bych se měl stát knězem, to mě ani ve snu nenapadlo. Měl jsem různé klukovské nápady a představy. Když jsem v deseti letech přišel na gymnázium, seděl jsem v lavici vedle spolužáka, který mi povídal, že ministruje. Já jsem neměl ponětí, co to znamená. Něco mi o tom vyprávěl a také mi svěřil, že chce být knězem. Nakonec se jím nestal, z gymnázia musel odejít, protože na ně studijně nestačil. Najednou mě napadlo, že bych měl být knězem já. To se nedá nijak logicky odůvodnit. Ačkoliv jsem prošel různými peripetiemi a klopýtáními pubertálního věku, to rozhodnutí mě nikdy ani na chvíli neopustilo. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, proč vlastně chci být knězem, těžko bych dával dohromady nějakou odpověď. Myslím, že je to známkou toho, že šlo o Boží volání. Jaké byly Tvé ministrantské začátky? Poprvé jsem ministroval v primě gymnázia, u svaté Ludmily v Praze na Vinohradech. O prázdninách jsem začal ke svaté Ludmile jezdit každou neděli. Ale po prázdninách, když přišel náš nový profesor náboženství, pater Soukup, jsem ministroval celá léta u něj. Mše bývaly v půl sedmé ráno, musel jsem vyjít z domova v půl šesté, abych to stihnul. Sám se divím, kde jsem vzal v sobě tu vytrvalost, když mi bylo dvanáct, třináct… Maturoval jsem 27. května 1942. Byl to den atentátu na Heidricha. Pak jsem se přihlásil do semináře. Vysoké školy byly zavřeny a učiliště pro bohoslovce bylo přestěhováno do Dolních Břežan. Tak jsem začínal. Byl hlad, v semináři jsme se střídali, protože nebylo místo, mnozí spolužáci byli odvedeni na práci do německé říše. Když skončila válka a přišlo září, najednou mi telefonoval kanovník doktor Jaroslav Kulač, abych se u něj zastavil. Řekl mi, že je možné jet do Říma – do Nepomucena, mají tam volná místa. Řekl jsem, že ano, a tak nastala nové etapa mých studií. Co pro Tebe znamená být knězem? Kněžství je povoláním, darem, za nějž musí být člověk vděčný. Kněžství je posláním, nejde o zaměstnání, jako jsou některá jiná. Kněžství je služba. K tomu všemu je potřeba veliké pomoci Boží. Vnímal jsem to a vnímám na každém kroku. Kněžství je posláním, které je plné radosti, i když samozřejmě přináší také kříže. Jako student jsem četl: „Kněz se setkává s nezaslouženou nenávistí a nezaslouženou láskou.“ Mohu dosvědčit, že je to pravda, ale dodávám, že té lásky je mnohonásobně více než nenávisti. Radostí je více než křížů. Být dobrým knězem není možné bez Panny Marie. Mohu dosvědčit, že co jsem svěřil Panně Marii, to se vždy rozuzlilo a obrátilo k dobrému. Moje práce byla prozářena její mateřskou láskou. V životě jsi prožil takové množství zvratů, přes vězení po působení na univerzitě. Které období bylo nejtěžší a naopak? Na každou svou životní etapu se mohu dívat jen s pohledem vděčnosti k Pánu Bohu. Jistě, prožil jsem mnoho věcí, s nimiž jsem nepočítal a neplánoval si je, ať to byla válka nebo kriminál, ale i například mé vyučování na fakultě a v semináři. Tolik činností a situací pro mě bylo nepředvídaných a překvapivých. Některé skutečnosti nebylo z počátku lehké přijmout. Ale vždy se rozjasnilo a při pohledu zpět jsem viděl, že to bylo k něčemu dobré. Jak vnímáš dnešní situaci církve? I v dnešní době existují potíže. Potíže samozřejmě jsou a není jich málo, ale to patří k životu církve. Pán Ježíš mluví mnohokrát o kříži a pronásledování. Ale zároveň také říká: „Jestliže mé slovo zachovali, i vaše budou zachovávat.“ Dějiny církve ukazují, jak se v různých dobách „pekelné mocnosti“ různým způsobem snažily. Po dva tisíce let stále teče krev mnoha mučedníků na různých místech zeměkoule. Tam, kde není pronásledování, je rozpoutána propaganda proti církvi. Když u nás skončila doba komunistického pronásledování, kolik se najednou objevilo zamlžování pravdy, rozvracení víry, kolik se objevilo pochybné literatury, která o sobě tvrdí, že je „náboženská“, kolik učení, které bere lidem lásku k církvi… Co podle Tebe ubližuje církvi nejvíc? Špatné vztahy. Z tohoto důvodu Pán Ježíš tolik zdůrazňoval přikázání vzájemné lásky. Věděl, jak jsme v oblasti vztahů zranitelní, jak snadno se začneme dívat na druhého kritickým pohledem a nechceme vidět dobro, které dělá. Vystihuje to vtipně napsaná kniha „Rady zkušeného ďábla“ od C. S. Lewise, ve které radí ďábel kolegovi začátečníkovi, že nejsnáze rozvrátí farnost hádkou, zda se mají na oltáři zapálit dvě nebo čtyři svíce, jaké bohoslužebné roucho si kněz obleče nebo kde má být postavené sedadlo… Ty jsi člověk plný naděje a nadšení. Kde to bereš? Těch křížů a životních peripetií jsi prožil spoustu. Snažím se naslouchat Pánu Ježíši. On častokrát říká: „Nebojte se!“ Naděje je jedna ze tří božských ctností a zdá se mi, že je někdy trochu zanedbávána. Proto jsem rád, že před několika lety vyšla encyklika o naději Benedikta XVI. Spe salvi (Nadějí jsme spaseni). Je zakončena překrásnou modlitbou k Panně Marii, protože ona dovede všechny těžkosti a problémy i naši ubohost, hříšnost a klopýtání prozářit mateřskou láskou svého srdce. Jak vidíš budoucnost církve? Konkrétně v naší zemi? Když v posledních letech pomáhám zastupováním v pražských i jiných farnostech, vnímám, že přes všechnu proticírkevní reklamu, úpadek mravů i špatnou pověst Prahy jako města plného zločinu, přibývá v kostelích mladých rodin a dětí. To jsou pro budoucnost povzbudivé věci. Opět se potvrzuje, že Pán Bůh staví budoucnost i tam, kde se to zdá nemožné. Za vynikající věc považuji růst katolických center pro mládež. Jsou prakticky ve všech diecézích, a jaký mají na mládež dopad! Kolik mladých lidí právě zde našlo víru! Jsou z nich pak kvalitní lidé, kteří pro církev žijí a dělají ve světě mnoho dobra. Další pozitivní skutečnosti: Setkávám se se snoubenci. Jejich vztah k církvi bývá často povrchní, někteří ani nemají pokřtěné partnery a do náboženství nechodili. Přesto vnímám jejich citlivou touhu po Bohu, po Božích věcech a bez výjimky ze všech mám radost. Nedávno jsem se setkal s manžely, které jsem připravoval ke svatbě. Přišli za mnou jako dva nevěřící lidé, ženich byl pokřtěný, ale nic víc, nevěsta byla bez vyznání. Do kostela nechodili. Už si nevzpomínám, z jakého důvodu chtěli sňatek v kostele, možná kvůli příbuzným. Chtěli mít svatbu na venkově a po Praze hledali kněze, s nímž by si domluvili přípravu. V Thákurově ulici v Dejvicích uviděli nápis na budově, že zde sídlí Teologická fakulta a Aarcibiskupský seminář. Napadlo je, že tam nějakého kněze potkají. Takovým kuriózním způsobem natrefili na mě. Byli to ti nejlepší snoubenci, s jakými jsem se kdy potkal. Velmi vnímaví k věcem víry. Přistupovali k tomu s opravdovostí a zájmem o Ježíše Krista. Dnes je z nich rodina, která vychovává děti ve víře, chodí do kostela i ke svátostem. Když vidím opravdové věřící rodiny, jak jsou otevřené životu a mají více dětí, které umějí vychovávat, vnímám, že roste další generace, která víru ponese dál. Na těchto rodinách staví Pán Bůh budoucnost. Za svoleni a zpracování podle knihy S největší vděčností děkujeme otci Janu Balíkovi |
| Pr/Qr: | 1420/0 |
|
Archivní článek