TOPlist
prosincové číslolednové čísloúnorové číslo


Jsi 1275827. návštěvník.
Tento den 180.
Svátek
Dnes má svátek
Soňa.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.

Doporučujeme
Náhled titulní strany

Archivní článek

Tarsicius:3/2015
Rubrika:Hurá za ním
Autor:Štěpán Smolen
Název:Sen svatého Bruna
Článek:Daleko od lidských očí, ve skrytosti horských údolí má církev své elitní jednotky. Bez těchto agentů vycvičených v bojovém umění modlitby by ztratili sílu i ti, kdo stojí v předních liniích: misionáři povolaní hlásat evangelium slovem a mučedníci vyvolení k tomu, aby zvěstovali Krista věrností před hlavněmi pušek. Kdo jsou tito Boží bojovníci, kteří zápasem o svatost vyprošují požehnání pro svět?
Nesou jméno kartuziáni a mluvívá se o nich jako o těch nejpřísnějších z přísných. Jsou na sebe tvrdí, zůstávají sami ve svých celách, ústa otvírají pouze k modlitbě a jinak mlčí. Málo jedí a uprostřed noci – v době, kdy většina lidstva spí a kdy se leckteří oddávají opilství a prostopášnostem – tito mniši vstávají, aby zpěvem v kostele vzdávali Bohu chválu.

Jak hrozný život, řeknete, ale kartuziáni – a to už existují víc než devět století – si na něj nikdy nestěžovali. Bránili se jen tehdy, když jim chtěl někdo jejich drsná pravidla zmírnit. Papež Urban V. se ve 14. století nad nebohými mnichy ustrnul a rozhodl se, že jim zruší pravidlo o postu od masa. Dotčení kartuziáni k němu však vyslali pěší protestní delegaci složenou ze sedmadvaceti poustevníků: nejmladšímu z nich bylo osmdesát osm let, nejstaršímu devadesát pět. Papež hned od nápadu upustil a mniši žili dál, jak měli ve zvyku od počátku až dodnes.
O tomto řádu se říká, že nikdy nemusel být reformován, protože nikdy nebyl deformován. Zatímco jiné komunity časem zvlažněly a potřebovaly obnovitele, kartuziáni zůstali vždy věrní prvotnímu ideálu. Nikdy jich nebylo mnoho, ale nikdy také nevymřeli. V každé generaci si Bůh povolal hrstku těch, kdo byli ochotni stát se skrytou obětí. A v každé generaci se našlo mnoho těch, kdo nad tím podivným mnišským sebemrskačstvím kroutili hlavou. Ale kartuzián si z toho nepochopení pranic nedělal a modlil se dál.
Můžeme se ptát, kde se tihle podivíni vlastně vzali a jaký to šílenec stál u jejich zrodu. Ten pán se jmenoval Bruno a narodil se v Kolíně nad Rýnem kolem roku 1030. Dlouho pak žil život nevzrušivý: nejprve léta v Remeši studoval a potom další léta v Remeši učil. Před jeho tabulí se vystřídaly stovky žáků, kteří si všichni vrněli nad tím, jak mu to učení jde. Přeli se jen o to, čím vyniká víc: zda moudrou hlavou anebo dobrým srdcem. Za roky své služby vychoval spoustu opatů, několik biskupů a dokonce i jednoho budoucího papeže.
Mnozí někdejší žáčkové, jejichž lebky byly později obtěžkány mitrami a tiárami, prosili Bruna, aby jim byl rádcem. Ale v učitelově nitru léta klíčil jiný sen – sen o samotě s Bohem, o ustavičné modlitbě, kterou lze pro druhé vykonat víc než horečnatou službou. K čemu je potlesk vděčných žáků, když rozptýlené srdce zatím bloudí daleko od Pána?
Teprve jako padesátiletý – když už se zdálo, že biskupské hodnosti neunikne – mohl svůj plán uskutečnit. Shromáždil kolem sebe šestero druhů a odebral se do stinného údolí v alpském masivu Chartreuse. „Co dědek blázní?“ říkali si kolegové. Ale Bruno věděl, že v samotě, do které odchází, na něj čeká Pán. Uprostřed světa, kde někteří nechtějí Boha vůbec a někteří jen tak trochu, se rozhodl být tím, kdo ho bude chtít zcela a kromě něj už nic. Nikdy nebyl šťastnější.
Pak se však ozval hlas z Říma. Brunův žák se stal papežem a chtěl poustevníka za poradce. Učitel poslechl studenta a šel. Pár let pak Urbanovi II. radil v záležitostech velkého světa. Bezchybně plnil každý úkol, a přece se papeži zdálo, že skrývá nějaký žal. Nakonec mu to nedalo a zeptal se: „Co je Ti, Bruno, co si ještě žádáš? Vždyť stojíš u kormidla církve a můžeš ji vést k Pánu blíž.“ Ale Bruno mlčel. Nikdy nechtěl být kormidelník. Raději by jako skrytý prosebník volal k Bohu, aby dal církvi vítr Ducha Svatého, bez nějž se plavidlo nepohne ani o píď. Mlčky tam stál a zpříma na papeže hleděl, až nakonec Urban odvrátil oči a s bolestí, že ztrácí nejlepšího rádce, řekl: „Jdi. Jdi, kam Tě Bůh volá, a už se nevracej.“
Pr/Qr:1396/0
Zbývá do:


Kalendář
Kontakt na redakci: redakce@tarsicius.cz, tel: 480 023 407, 775 598 604 © 2005-2024 Tarsicius - zapsaný spolek