TOPlist
říjnové číslo



Jsi 696148. návštěvník.
Tento den 129.

Další číslo
7. číslo
Tarsicia vyjde
přibližně za
14 dnů !!!

Král kvízů
Uzávěrka
161.kola (červen)
je 1.7.2019

Naše ikona

Svátek
Dnes má svátek
Leoš.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.

Doporučujeme
www.in.cz

www.signaly.cz


Archivní článek

Tarsicius:6/2016
Rubrika:Téma
Autor:Štěpán Pospíšil
Název:Byli jen dva, ale založili kvartet
Článek:Hlediště pohaslo. Na osvětlené divadelní pódium vchází čtyři muži s violoncelly. Koncert začíná. S každou další skladbou nadšení publika vzrůstá. Místo klasické vážné hudby divadlo rozeznívá klasická hudba filmová, známé melodie slavných kapel a smích publika ve chvílích, kdy si koncertní mistři nasadí trpasličí čepičky a sborově zpívají známý hit z kreslené Sněhurky a sedmi trpaslíků. Kdo by si myslel, že se jedná jen o lacinou zábavu, pěkně by se spletl.
Prague Cello Quartet tvoří cellisti světové úrovně. Jeňa Zvěřina a Petr Špaček jsou zakladatelé tohoto kvarteta. Pojďme si s nimi popovídat.

Jeňa Zvěřina
věk 29 let
studium: HAMU, roční stáž v Berlíně
stav: ženatý, 2 děti
oblíbená hudba: kvalitní česká hudba
Působení: Současně působí také jako člen orchestru národního divadla, hraje v Páleničkově klavírním triu.

Petr Špaček
věk 27 let
studium: AMU a New England Conservatory Boston
stav: svobodný
oblíbená hudba: worship, chválová hudba

Chtěli jste být už od dětství koncertními mistry?
J: Určitě ano, člověk musí mít vysoké cíle a velké sny. Pamatuji se, jak jsme si jako malí s Peťou, my jsme totiž bratranci, na chatě plánovali, že se v dospělosti sejdeme v České filharmonii u prvního pultu, že si rozebereme post koncertního mistra a zástupce a budeme se střídat.

Od kolika let jste hráli?
J: Já od šesti let.
P: Já taky od šesti, takže jsem začal o rok později než Jeňa, on je o rok starší.
J: Já chtěl nejdřív hrát na dřívka, ta ozvučná:o) Na třískání do dřívek jsem byl expert, ale rodiče mě nějak nenechali, a tak druhá volba padla na cello.

Jsou i vaši rodiče muzikanti?
J: Můj tatínek je amatérský houslista, celá rodina jsme doma pro zábavu muzicírovali.
P: Můj tatínek hraje na violoncello v České filharmonii, já jsem to měl doma už tak nastavené od malička.

Povinně?
P: Ze začátku povinně, tatínek na mě dohlížel, když jsem cvičil.

Chodili jste do stejné hudební školy?
J: Ne, já jsem původně z Brna. P: A já z Prahy.

Takže jste vedle sebe nevyrůstali, ale přesto jste oba ve stejném věku začali hrát na stejný nástroj.
J: My jsme se vídali docela často. Úplně živě si pamatuji, jak jsme hráli s Peťou jako kluci hry na počítači a já slyšel, jak strejda vedle zkouší, jak zní moje cello. I když jsme byli zabraní do té hry, tohle mě jako jedna z mála věcí dokázalo dostat do jiného pokoje. Inspirace byla velká, zvuk cella mě fascinoval.
P: To já ne, jediné, na co jsem se opravdu soustředil, byly ty počítačové hry, já byl už vůči zvuku violoncella imunní, já věděl, kde jsou moje priority:o)

Hraješ počítačové hry dodneška?
P: Ne, teď už je prioritní cello. Nehrál jsem počítačovou hru ani nepamatuji. Ale zjistil jsem, že spousta výborných muzikantů jsou i výborní hráči počítačových her. Myslím, že to aktivuje nějakou část mozku, která je podobná jako při hraní na hudební nástroj. Ne, že bych chtěl nabádat čtenáře k častějšímu hraní počítačových her, spíš naopak, kdo má vřelý vztah k počítačovým hrám, mohl by zkusit i nějaký hudební nástroj:o)


Byl nějaký moment, kdys vyměnil hru na počítači za hru na hudební nástroj?
P: Asi ne, já hrál oboje současně, až postupem času jsem si uvědomil, že hraním her ztrácím čas, který mi pak chybí jinde. Vím, že to pořád slyšíte od rodičů, že hraní her je ztráta času, člověk si to postupem času musí sám vnitřně uvědomit, že chce od života víc než trávit dvě hodiny denně koukáním do obrazovky.

Bavilo vás ze začátku cvičit na nástroj?
J: Mně osobně až tak ne, dnes už je to trochu jiný, ale stále je pro mě nejhorší začít, tedy dokopat se k tomu, ale když už začnu, jsem schopný u toho sedět i dvě tři hodiny a ani mi to nepřijde. Až rok před konzervatoří mě hraní začalo více bavit a rozhodl jsem se, že bych chtěl hrát profesionálně.
P: Já to měl úplně stejně, hlavně začít. Ideálně si hned ráno odcvičit aspoň 15 minut, mám z toho dobrý pocit, že už mám část odcvičenou a pak si k tomu jdu sednout klidně ještě jednou. I když mě v dětství samozřejmě štvalo, že se rodiče snažili, abych každý den cello vytáhl a alespoň chvilku zahrál, dneska jsem jim za to moc vděčný.

Slyšel jsem, že někdo jde na konzervatoř proto, že tam nemají matematiku. Platí to, že hudebníkům většinou moc matika nejde?
J: Myslím, že to neplatí. Měl jsem na základce skvělého učitele a matika mě bavila skoro nejvíc ze všech předmětů.
P: Já měl v USA učitele hudby, který vystudoval na Harvardu matematiku a fyziku a dokázal oba obory kombinovat dohromady. Třeba propočítával sklon ruky, aby váha ruky šla co nejvíce na smyčec a hra byla fyzicky nejpříjemnější atp. Myslím, že matematika a hudba jdou skvěle dohromady.

Kolik hodin denně bylo třeba v době studií cvičit?
P: Je to různé, já tak v průměru 4 hodiny denně, ale jsou i nadšenci, kteří hrají i 8 nebo 10 hodin, mně to přijde, že už to pak mozek ani nevnímá, je to jen mechanické cvičení, což může být taky fajn, ale podle mě je rychlejší, když nad tím člověk přemýšlí.

Vystoupit před koncertní sál plný diváků vyžaduje asi dost odvahy, je možné se naučit nemít trému?
P: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Vnímal jsem, jaké problémy mívám na pódiu, že se mi z nervozity potí ruce, může mi sklouznout ruka z hmatníku, vypadnu na celý takt a nemůžu hrát.
Snažil jsem se na to zaměřit. Když se člověku nervozitou potí ruce, dohmat na struny je nebezpečnější, ruka může snadno sklouznout, a hned zahraju falešně. Můj profesor mi poradil, abych si namazal prsty jelením lojem, aby to naopak ještě více klouzalo. Několik měsíců jsem cvičil s namazanými prsty. Naučil jsem pokládat prsty přesně, i když jim to pořádně klouže.
Občas jsem měl opačný problém, ruka byla tak studená, že to drhlo, když jsem se chtěl dostat do polohy na hmatníku. Tak jsem si zapatlal prsty kalafunou, aby to drhlo ještě víc, a tak jsem cvičil.
Kolikrát mě vyvedlo z rovnováhy, že židle na pódiu byla nižší, než jsem byl zvyklý, tak jsem potom doma zkoušel sedět při hraní na topení:o), skoro stát, nebo naopak sedět nízko, abych byl na všechno připravený, na jakoukoli židli, vlhkost atp. Ale na koncertech tě můžou potkat i další věci, které už člověk tolik ovlivnit nemůže a připravit se na ně nedokáže.

A stále ještě máš ještě nervy při koncertech?
S PCQ ne, tam bývá atmosféra uvolněná, a když ne, většinou se ji povede uvolnit tím, že začneme s lidmi mluvit.

A jak se dalo dohromady PCQ?
J: Už před konzervatoří jsme se bavili o tom, že bychom chtěli hrát spolu.
P: Ze začátku jsme byli dva a založili jsme kvartet:o) Tehdy za mnou přišla známá z kostela a ptala se mě, jestli bych mohl mít s někým vystoupení. Já řekl jasně, mám kvartet. V té době jsme byli dva a neměli jsme žádné noty, které bychom mohli hrát. Měl jsem měsíc, abychom to dali dohromady, mezitím jsme oslovili další dva cellisty. Naštěstí vystoupení trvalo jen 20 minut, počítali jsme každou minutu každé skladby, abychom se vešli.
Vlastně i díky té paní jsme dotáhli své nápady do konce, začali opravdu aranžovat a ne jen o tom povídat.

Od začátku jste chtěli hrát tímto netradičním způsobem nebo se vyvinul až časem při společném hraní?
P: Od začátku. Vlastně už od malička, oba máme rádi výzvy dělat věci jinak, než je zvykem.
J: Hrajeme třeba spolu čardáš dva na jedno cello. To vzniklo na silvestra, kdy jsme měli k dispozici jen jedno cello a oba jsme chtěli zahrát na večerním programu, z pěti minutové improvizace vznikl základní nápad, který hrajeme i dnes.

Jak vznikají nápady vtipného komentování hudby nebo různých scének mezi jednotlivými skladbami při koncertě?
P: Je to spontánní. Víme, co fungovalo na koncertě minule a většinou na každém koncertě vznikají i další vtípky a hlášky, které když se povedou, použijeme třeba zase příště. Honza Zemen je na to machr, během dvou vteřin reaguje vtipně na cokoli. Sami se u toho královsky bavíme a někdy se divíme, co z těch improvizací vzniká.

Kdo určuje, které skladby budete hrát?
J: Všichni společně. Tak to funguje pořád stejně už celých 9 let. Někdo objeví skladbu, která by se mu líbila, upraví ji pro čtyři cella, napíše noty spoluhráčům a pak ji donese do kvarteta. Ostatní se pak společně rozhodnou, zda se skladba bude hrát a jestli tímto způsobem. To je právě dobré, že kvarteto je tvořené čtyřmi úplně rozdílnými lidmi, dohromady to dává pestrou škálu i žánrovou, každý může tvořit.
P: My jsme i typově velmi rozdílní hráči, dokonce i z pouhé zvukové nahrávky poznáme, který z nás zrovna tuto část hraje. Každý máme i svůj styl skladeb, které se nám líbí, a ty pak přinášíme ostatním.

Když máte novou skladbu, losujete si, kdo bude první cello a kdo čtvrté, nebo platí, že kdo převádí svou oblíbenou skladbu do not pro ostatní, ten už předem rozhodne, kdo bude jaké noty hrát?
P: V naprosté většině je rozhodnuto už předem.
J: Já dokonce, když píšu aranž, tedy upravuju skladbu pro nás čtyři, označuju už jednotlivé party rovnou dopředu jmény, už to není 1, 2, 3, 4. Zkouším psát noty každému na míru k tomu stylu, jak kdo hraje.

Kolik máte celkem zaranžovaných skladeb?
P: Tak asi na čtyři hodiny hraní, myslím, že přibližně 55 skladeb.

Hádáte se v kvartetu?
J: Jo, občas určitě. Aby mohlo vzniknout něco přínosného, je třeba hledat kompromisy, obrušovat hrany. Vzít od každého něco, i když je to těžké, hledat společnou cestu, když názory jsou totálně rozdílné, ale společný výsledek je vždycky lepší, než kdyby cestu určoval jen jeden z nás.

Může hudebníkovi pomoci víra v Boha v jeho práci?
J: Člověk si uvědomuje, že prvotní dar, že můžeme hrát, máme od Boha. Já když hraju, mám některá místa, která vnímám meditativně, kde si vzpomenu na Boha, těžko se to popisuje, ale myslím, že skrze víru se člověk učí mít rád druhé.
Víra mi dává i základní postoj vůči divákovi, že si ho vážím a snažím se mu svou hrou udělat radost. Někdy je k vidění i opačný postoj, kdy si jdou hráči dokázat sami sobě, jak jsou dobří. Já osobně, když někoho takového slyším hrát, ten postoj nadřazenosti většinou vycítím, a i když hraje třeba dobře, není to zkrátka nějak to ono. Tohoto se proto snažím vyvarovat.

Jaké máte plány do budoucnosti?
J: Snažíme se pořád růst, hlavně umělecky, rozšiřovat svoje působení. Dokončujeme klipy, začínáme zapojovat do vystoupení i jiné nástroje. Snažíme se na sobě opravdu pracovat, aby i naše vystoupení rostla, protože pokud nebudou růst, budou padat. Je to stejný princip jako v životě, když na sobě člověk nepracuje, padá i v duchovním životě. Důležité je nezůstávat stát.

Hrajete s PCQ i v zahraničí?
P: Začínáme jezdit i do zahraničí, měli jsme koncerty v Německu, v Římě a nyní v červnu pojedeme do Japonska. Na to se moc těšíme, bude to nová zkušenost pro kvarteto, i když většina z nás už byla v zahraničí s jinými tělesy.
Když cestujeme dál, většinou letíme letadlem, ale cellisti mají nevýhodu, musí si pro své cello koupit speciální sedadlo. Mezi zavazadla se už bojíme nástroje dávat, tak je máme radši s sebou na sedadle vedle sebe.

J: Po naší republice jezdíme Peťovým autem, je to snad jediný kombík, do kterého se nám všechna čtyři cella vejdou, je to puzzle, jedině Peťa ví, v jakém pořadí a jaký je přesný postup, jak to tam naskládat. Je to skoro jako ježek v kleci:o)

Jak se dá skloubit vaše práce s rodinným životem?
J: Skloubit se to samozřejmě dá, ale tato práce je náročná zejména v tom, že je hodně nepravidelná. Máme dvě malé děti, takže je moje žena momentálně doma a někdy nám připadá, že bychom ani nepoznali, jestli je všední den nebo víkend, ještě že chodíme v neděli do kostela :-).

P: Musím říct, že na Jeňovi obdivuju, jak se snaží svojí rodině věnovat, i když má snad ještě více práce než já.

Peťo, a čemu se věnuješ ve volném čase ty?
P: Rád navštěvuju různé křesťanské akce, byl jsem na Slovensku na Godzone tour, to je velký evangelizační projekt, v únoru jsme s Michalem Kochem rozjeli nové chvály v Dejvicích. Kromě hraní koncertů zabere hodně času i domlouvání koncertů, věnování se administrativním záležitostem kolem.
Nikdy se nenudím, už jsem se několik let nenudil.




Máte nějaký vzkaz pro čtenáře, které nebaví cvičit na hudební nástroj?
Jeňa
Začít každý den znova, i když je člověk zničený, aspoň na chvíli si k tomu sednout, dokázat se přinutit. Je to důležité, ať dělá člověk cokoliv, nejen hudbu. Dokázat se přinutit, zdolat aspoň malou drobnost, zejména v tom, co se člověku nechce, protože to právě člověka posune nejdál a bývají to věci, které jsou něčím hodnotné. Velké věci, o kterých sníme, se bez tohoto boje snad nikdy neobejdou.
Být věrný v maličkostech, jak říká i Pán Ježíš v evangeliích.
V hudbě, ale i jiných oblastech ať už je to sport nebo učení cizích jazyků je důležitá každodennost. Je proto potřeba se snažit cvičit každý den aspoň malou chvilinku. Snažit se překonat. Tato snaha je velice důležitá, protože se člověk trénuje a najednou zjistí, že z původních deseti minut hraní denně je dvacet a ani mu to nepřijde. Navíc je tento trénink dobrý i pro celou osobnost člověka. Postupně tak trénujeme svou vůli, která pak může zvládnout i větší výzvy, které nám Bůh připraví.

Petr
Je důležité snít velké věci. Možná se svět bude na vás dívat jako na blázny a lidi vás budou odrazovat od vašich snů, ale to je v pořádku! Když začínal náš kvartet, mnoho lidí mě od toho odrazovalo. Dokonce, můj violoncellový profesor na konzervatoři mi řekl, že se na to mám vykašlat, že nikdo nevydrží poslouchat 4 violoncella ani hodinu. Profesor v Americe mi řekl, abych tím neztrácel čas. Já se na to nevykašlal a dnes máme spoustu vyprodaných koncertů, videoklipy, CD, turné v Japonsku a věřím, že toho bude mnohem víc. Bůh nedává do srdce žádnou dobrou touhu, kterou by nechtěl splnit.
Základem všeho je hledat vytrvale Boží království a mít vztah s Bohem. Potom i naše největší sny budou úplně malé oproti tomu, co pro nás Bůh připravil, protože On dává víc, než si umíme vysnít.

Děkujeme za povzbuzení a moc se těšíme na další vaše koncerty. Ať vám Pán žehná v rozdávání radosti druhým.

Ptal se Štěpán Pospíšil



Odkazy a qrkody:
Více o Prague Cello Quartetu najdete na www.pcq.cz.
Podívejte se na jejich klipy:
https://www.youtube.com/watch?v=yqc7QBzNRbA
https://www.youtube.com/watch?v=Y4JE6rLC0LA
https://www.youtube.com/watch?v=tN78KrE0QhY
Pr/Qr:461/0

Zbývá do:

Aktualizace

Za poslední 2 měsíce nejsou žádné
aktualizace stránek.


Anketa 18.09.2014
Časopis plný fotopříběhů a komiksů
Zakoupili byste si časopis, který bychom vydali a byli by tam některé naše fotopříběhy a komiksy, které jsme v minulosti vydali?
Určitě ano
[hlasů: 221]
Určitě ne
[hlasů: 18]
Nevím
[hlasů: 34]
Záleželo by na ceně
[hlasů: 43]

Anketa 21.02.2012
Ahoj návštěvníku těchto stránek. Jsi:
Ministrant do 10 let
[hlasů: 100]
Ministrant do 15 let
[hlasů: 253]
Ministrant do 20 let
[hlasů: 173]
Ministrant starší 20 let
[hlasů: 147]
Bývalý ministrant.
[hlasů: 88]
Nikdy jsem neministroval.
[hlasů: 68]
Jsem dívka.
[hlasů: 183]
Jsem nevěřící člověk.
[hlasů: 64]

Kniha hostů
Jan Lukeš - redakce
nám nechal vzkaz
jako poslední ze dne 27.8.2014, 20:22
Děkujeme za-
důvěru.-
Čísla jsme-
rádi-
poslali./> /> Požehnané-
dny!
/> Za redakci-
Jan Lukeš,-
redaktor


Starší novinky
25.10.2017, 13:09
Listopadové číslo je už v tiskárně, můžete se těšit. Dozvíte se spoustu zajímavostí z televize NOE. Pokud vás lákají zvláště drony a jiná moderní technika, budete jistě nadšení.
25.4.2017, 14:33
Možná si říkáš, jak to u nás v redakci Tarsicia vůbec funguje. Kdo vymýšlí všechny články a témata? Můžeš to být i ty, když nám odpovíš na pár otázek na adrese