|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 9/2008 |
| Rubrika: | Brzy budem profíci |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Zpověď není interview |
| Článek: | Ke konci se schýlily nejen prázdniny, ale i náš miniseriál o jednotlivých svátostech. Zbývají nám k probrání ještě dvě. Tak jaký konec série? Dvě ze sedmi svátostí – totiž svátost smíření a pomazání nemocných – lze probrat současně. Možná se vám to bude zdát prapodivné, ale vnitřní souvislost to přece jen má. Tyto svátosti bychom mohli nazvat svátostmi uzdravování. Co je cílem svátosti smíření? Napovídá to sám její název pochopitelně smíření, a to smíření s Bohem i lidmi. Svátost smíření smíme přijmout, když je náš vztah s Bohem a lidmi poškozen, zraněn či ochromen. Pro člověka je totiž podstatné nejen zdraví tělesné, ale i duchovní. Ve svátosti smíření je to právě Bůh, kdo k nám přichází jako lékař, skutečný a perfektní. Na první pohled by se zdálo, že se svátost smíření poněkud vymyká. Všude jinde najdeme nějaký hmotný prvek – „materii“. A co svátost smíření? Ta nám připadá někdy jen jako jakési „popovídání“. Jenže tak bychom ji chápat neměli. Je to svátost a přísluší jí, aby se důstojně slavila, i když se její materie nedá „nahmatat“. Materií svátosti smíření jsou totiž naše hříchy, které vyznáváme. Proto nezaměňujme svátost smíření s klábosením, i když nás se zpovědníkem pojí přátelskývztah, ani s pohovorem „na koberečku“ u nadřízených orgánů. Ač se nám to nezdá, má svátost smíření svůj stanovený průběh, své části – má svou liturgii. Zaprvé zpytování svědomí a lítost nad vlastními proviněními, uvědomění si, že potřebujeme, aby nám Bůh odpustil, a že je co odpouštět. Bez této lítosti je všechno k ničemu. Hřích nelitovaný je hřích neodpuštěný. Bůh nám odpuštění nabízí, ale musíme o ně projevit zájem. Kdo o sobě tvrdí, že mu není co odpouštět, tomu se nic odpouštět nebude, nechce-li. Pak je zde už zmiňovaná materie – vlastní hříchy a jejich vyznání. Podotýkám vlastní, nikoli cizí. Míjí se s účinkem, jestliže si postěžujeme na to, co všechno nám lidé okolo udělali, pročež jsme my neměli jinou možnost, než reagovat tak a onak, tudíž jsme tedy asi zhřešili, ale za to mohou stejně oni. Bude to znít tvrdě, ale u svátosti smíření nejsme obhájci, nýbrž žalobci. Podstatnou věcí je rozhřešení. Bez toho by svátost smíření neměla smysl. Přiznat se ke svým nekalostem můžeme leckomu – rodičům, přátelům, těm, kterým jsme ublížili, nebo i orgánům činným v trestním řízení. Ale samotné vyznání ještě není svátost smíření. To je důvodem, proč neužívám výraz zpověď. V užším slova smyslu se tak dá totiž říkat jen jedné části veškerého slavení. Určitě jste slyšeli, že novinář „vyzpovídal“ nějakou „celebritu“. Nevím, ale vsadil bych se, že rozhřešení nepřišlo. A proč nepoužívám výraz „svátost pokání“? Pokání je totiž také jen část celého slavení, a to závěrečná. Je logické, že škoda si žádá nápravu. A škoda, kterou utrpěl vztah k Bohu, si žádá nápravu, která napomůže k upevnění tohoto vztahu. A nemyslete si, že ze všeho člověk vyvázne tak snadno s jedním „Otče náš“! Upřímně, pozorně a opravdově se pomodlit, to dá, vážení, fušku. Tihle katolíci, ze všeho se vyzpovídají a mají pokoj a můžou hřešit dál. Naprostý nesmysl. Taková svátost smíření nemá cenu, pokud by se někdo chtěl zpovídat s vědomím toho, že až mu bude odpuštěno, může vesele pokračovat, stála by taková zpověď za starou bačkoru. A svátost nemocných? Možná si říkáte, že v ní jde o zdraví tělesné, na rozdíl od svátosti smíření. To by však nebylo přesné. Přečtěte si, co o svátosti nemocných píše svatý Jakub: „“ (Jk ) Pakliže totiž svátost nemocných přijímá člověk, který je v důsledku těžké nemoci nebo úrazu neschopen se vyzpovídat, jsou mu přijetím této svátosti odpuštěny hříchy. Pokud se ovšem zpovídat může, proč by to neudělal, že? Zvlášť když v nebezpečí smrti může kterýkoli kněz udělit rozhřešení komukoli. Nicméně ani ono tělesné uzdravení není od věci. Věrohodní svědkové vypovídají, že po udělení pomazání nemocných se vrátili k plnohodnotnému životu ranění či nemocní lidé, nad nimiž už lékaři zlomili hůl a o nichž vedli vážné debaty, zdali je už prohlásit úředně za mrtvé a odpojit od přístrojů. Je ovšem třeba připomenout, že tato svátost (jako ostatně žádná) se nedá udělovat mrtvým, není-li aspoň nepatrná naděje, že je v nich ještě jiskřička života. Jsou lidé, kteří se pomazání nemocných vyhýbají; dost často mu také říkají „poslední pomazání“ a mají je spojeno s definitivním odchodem ze života. Mají dojem, že když se jim nabídne tato svátost, znamená to, že už je všichni nadobro „odepsali“. Tak tomu samozřejmě není. Proč? To jsme si už vysvětlili. A odkud se bere ten název „poslední pomazání“? Církev nám všem nabízí během života několik pomazání olejem, katechumenům před křtem, při biřmování, někomu při kněžském nebo i biskupském svěcení. A protože pomazání nemocných bývá poslední v této řadě těchto pomazání v našich životech, bylo označeno i tímto názvem "poslední". Tak vám přeji, abyste se těchto uzdravujících svátostí nebáli a abyste se je odhodlali doporučit těm, kterým by mohly obzvláště prospět. Ovšem se zdravým rozumem! A s přáním „aby nás Všemohoucí Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“ se loučí Zdeněk Drštka |
| Pr/Qr: | 1451/0 |
|
Archivní článek