TOPlist
prosincové číslolednové čísloúnorové číslo


Jsi 1276367. návštěvník.
Tento den 320.
Svátek
Dnes má svátek
Taťána.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.

Doporučujeme
Náhled titulní strany

Archivní článek

Tarsicius:4/2009
Rubrika:Téma
Autor:PhDr. Radomír Malý
Název:Upalovala Katolická církev čarodějnice?
Článek:
Mnozí z vás viděli film „Kladivo na čarodějnice“ režiséra Otakara Vávry. Začalo to nevinně – a skončilo „akčně“. Stará žebračka při mši v kostele v Sobotíně na Šumpersku šla ke sv. přijímání a vyplivla Tělo Páně do kapesníku. Při vyšetřování řekla, že jí za to jedna selka zaplatila. Přestala jí totiž dojit kráva. Když sežere posvěcenou hostii, zase prý začne. Tak pověrečně smýšlelo v 17. stol. tamní obyvatelstvo.

Majitelka panství hraběnka Gallová však byla přesvědčena, že se jedná o čarodějnické spiknutí. Marně ji děkan Lautner upozorňoval, že jde jenom o hloupost vesnických žen. Povolala proto soudce Bobliga, krutou stvůru, jenž rozpoutal hotové peklo. Mučením donutil nešťastnice k falešnému „doznání“. Vynutil na nich i lživé vyjádření o místních bohatých osobách jako spoluvinících. Prý létaly na „Petrovy kameny“ na čarodějnická setkání. Na základě těchto výpovědí na mučidlech zorganizoval potom Boblig veřejnou popravu svých obětí upálením na hranici. Podle zákona mu připadla značná část jejich majetku.
Jaká tu byla vina církve? Jsou tady dva její reprezentanti: šumperský děkan Kryštof Lautner a olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna. Děkan Lautner veřejně vystoupil proti Bobligovu řádění. Skončil proto sám na hranici jako čaroděj. Biskup Lichtenštejn se ho bohužel nejen nezastal, ale podpořil Bobliga. Jeho chování je odsouzeníhodné.
Jak se stavěla k čarodějnickým procesům katolická církev v dějinách? Již od raných křesťanských dob odmítala církevní autorita pohanský názor, že ďábel může někomu udělit čarodějnou moc ke škodě druhých. Jsou známy ostré výroky sv. Jana Zlatoústého a dalších církevních otců proti tomu. Císař Karel Veliký v 8. století trestal dokonce smrtí ty, kteří tento nesmysl šířili. Biskupský zákoník v 10. století v Německu hrozí za jeho hlásání přísnými církevními tresty. Papež sv. Řehoř VII. zaslal v sedmdesátých letech 11. století dánskému králi Haraldovi dopis, kde mu zakazuje konat čarodějnické procesy. Dánsko bylo tenkrát postiženo suchem a neúrodou. Svedlo se to na domnělé „čarodějnice“. Papež králi napsal: „Spíše hleďte odstranit metly Božího hněvu pokáním a ne je ještě rozmnožovat běsněním proti nevinným."
Ve 12. a 13. století se však rozšířil albigenský blud, jenž připisoval ďáblu stejnou moc jako Bohu. To se projevilo nárůstem satanistických sekt a oživením staré pověry o možnosti intimního kontaktu se zlými duchy. Ti prý mohou udělit člověku schopnost škodit druhým. Též doba renesance se svým velebením pohanství a jeho mýtů napomohla rozšíření čarodějnické pověry. Církevní autorita před ní kapituluje roku 1484, kdy papež Innocenc VIII. vydává bulu, v níž dobové pověry o čarodějnicích schvaluje. Dva němečtí dominikáni Jakob Spengler a Heinrich Institoris napsali knihu „Kladivo na čarodějnice“. Ta vyvolala protičarodějnické běsnění. Oba autoři byli inkvizitory. Vyslýchaní se jim často hrdě a bez mučení přiznávali, že „létají na čarodějnické sabaty na koštěti“ apod. Tito soudci nic nevěděli o účinku halucinogenních odvarů z rostlin, které účastníci satanských shromáždění požívali.
Čarodějnické procesy probíhaly v 16. a 17. století především v Německu a ve Švýcarsku. Zasáhly jak katolické, tak protestantské oblasti. V katolické jižní Evropě byly velice řídké, v papežském církevním státě došlo k upálení několika čarodějnic kolem roku 1500 za pontifikátu Alexandra VI. a Julia II. O 70 let později však jiný papež, sv. Pius V., tyto procesy zcela zakázal. Čarodějnické procesy byly většinou dílem světských soudců, církevní inkvizice se na nich podílela velmi zřídka. Nejhorší situace nastala, když se čarodějnické procesy dostaly do rukou zločineckých individuí, která se chtěla obohatit na majetku svých obětí. Přesně toto byl případ soudce Bobliga v Šumperku.
V Německu vystupovali proti čarodějnickým procesům zejména jezuité Adam Tanner, Johann Becan a především Friedrich von Spee, jenž napsal spis, v němž teologicky dokazuje nesmyslnost čarodějnické pověry a procesů. U protestantů vynikli jako odvážní bojovníci proti tomuto zlu lékař Johann Weyer a právník Christian Thomasius. Archivní materiály také dokazují aktivitu papežů na obranu nevinných. Klement VIII., Pavel V. a Innocenc X. zabránili pod hrozbou exkomunikace čarodějnickým procesům v severní Itálii, méně úspěšní však byli ve Švýcarsku aj., kde ani klatba nepomohla. Mnozí soudci, kteří vedli čarodějnické procesy v severní Itálii, byli po intervenci papežů zatčeni kvůli zneužití svých pravomocí. Velkoinkvizitor římské inkvizice kardinál Desiderio Scaglia napsal na počátku 17. století doslova: „Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením.“
V první polovině 18. století postupně evropské státy tresty smrti za domnělé čarodějství ruší. Poslední čarodějnice byla upálena r. 1787 v protestantském kantonu Glarus ve Švýcarsku. Celkový počet obětí protičarodějnického šílenství v Evropě za období od 14. do 18. století čítá asi 55 tisíc, a to jak u katolíků, tak u protestantů. Čarodějnická pověra není křesťanského, nýbrž pohanského původu. Církev ji na počátku středověku vymýtila. Když ale později opět ožila, někteří představitelé církve ji bohužel přijali. Nutno ale vidět i druhou stránku věci, že zhruba stejný počet reprezentantů církve v té době zastával odmítavé stanovisko a bránil nevinné oběti. O tom současní odpůrci křesťanství mlčí. Proto je třeba z naší strany tím více o tom psát a hovořit.
Čarodějnické procesy se staly jakousi předehrou pro pozdější komunistické procesy v Sovětském svazu třicátých let a u nás v padesátých letech 20. století. Tehdy také mnoho lidí bylo odsouzeno na základě zcela vylhaného obvinění k trestu smrti pouze na základě „doznání“ vynuceného krutým mučením. To už je ale kapitola z dějin novověkého bezbožectví, nikoli z dějin katolické církve.
Pr/Qr:1947/0
Zbývá do:


Kalendář
Kontakt na redakci: redakce@tarsicius.cz, tel: 480 023 407, 775 598 604 © 2005-2024 Tarsicius - zapsaný spolek