|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2004 |
| Rubrika: | Duchovní slovo pro borce |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Zatmění slunce dalekohledem |
| Článek: | Nevím, jak vás, ale mě totálně bere noční obloha. „Jistě,“ říkáte si, „obrýlený koumák v ošuntělých manžestrákách – v matice a fyzice válí, tak co by ho taky mělo u všech všudy zajímat víc než astrofyzika?“ Jenže mě hvězdy „nezajímají“, já je prostě fakticky žeru! Ovšem má to malý háček – správný astronom má samosebou pořádný dalekohled. A věřte nevěřte, nikdy nikomu pořádný dalekohled nechyběl víc než mně právě teď. Zbývá už jen pár dní, a já bych tak strašně chtěl pozorovat to „No dobře,“ myslíte si, „a proč nás s tím otravuješ?“ Protože si říkám, že přece musíte znát ten pocit, kdy něco strašně chcete, toužíte po tom, a nemůžete to mít. Každý chlap v sedmnácti to přece zná! Potřebuješ lepší střeva do kompíku? Sháníš funkční převodovku do harleye, co má na nádrži napsáno Pionýr? Nemůžeš být bez mobilu, co fotí super kočky před školou? Pak mi musíš rozumět, jaká muka prožívám bez pořádného dalekohledu. A proč si ho nekoupíš? Tak tyhle otázky může dávat jenom provokatér. Copak nevíte, jak těžký je život s rodiči? Kdo se s nimi jednou o peníze dohadoval, ví, že je určitě jednodušší přemluvit amerického multimilionáře, aby všechno rozdal chudým, než z rodičů něco dostat! Kámoš Pavel Hamala – no ten, jak prodává ve fotokinu na pěší zóně foťáky a další blbinky – má na skladě super hvězdářský dalekohled! Bezva cena – tři tisíce! Chápete to? Tři litry za vytoužený sen! Táta jako by mě neposlouchal, když nenápadně začnu o zatmění a dalekohledu - a máma? Ta se ani nepřimluví. A já abych se málem zbláznil. Pořád hledám, kde co nejrychleji sehnat prašulky na tu úžasnou vymoženost, co mě přiblíží až k samotnému Slunci. Znáte to, nemyslete před spaním na to, co tolik potřebujete. V duchu úplně vidím to zatmění, jak si ho promítám na stínítko přes pořádný dalekohled… Při mši se vůbec nesoustředím – a o modlitbě radši už vůbec nemluvím! Proč se Bůh nechce ukázat, předvést svou štědrost, dokázat svou lásku úžasným zatměním skrze můj nový dalekohled? Proč mi Bůh brání dobře vidět krásu toho, co stvořil? PROČ? Říkáte si – „Jasně že život není pírko. Ale tak už to vybal, začíná to být nuda! Chtěl jsi říct, žes nakonec ten svůj sen dostal, byls happy a pak zazvonil zvonec…“ Haha! Houby! Happy end se nekoná! Sedím tu na posteli s trapnou papírovou roličkou od kuchyňských papírových utěrek a dvěma čočkami z dětské stavebnice Optik. Za pár minut začne zatmění Slunce a já tu sedím bez dalekohledu. Divíte se? Já teda taky. Pořád tajně čekám, že táta v pruhovaném pyžamu vejde do pokoje a konečně ho donese. Jenže je sobota sedm ráno, a táta klidně spí vedle v ložnici. Proč to nevyšlo? Zkoušel jsem na Boha finty, které platí na tátu. A nic. Copak nemá srdce? Jednou budu astrofyzik, a své první zatmění Slunce budu sledovat přes disketu jako obyčejný laik. Chápete to? A je to tady! Paráda, nastává klíčová chvíle. Vycházející Slunce nad obzorem začíná nenápadně ukrajovat mrňavý Měsíc. Stejně je to bomba, jak taková mrňavá věc – v podstatě malá družice, kterou si naše milá Zemička pečlivě drží u sebe a nechá se jí ledabyle obletovat – jak takový Měsíc může zakrýt Slunce, které je víc jak milionkrát větší… Přestože už bylo normální ráno, zase se stmívá. Během doby, co nenažraný měsíček papá sluníčko, přemýšlím, komu z nich mám vlastně fandit. Vím, že je to blbost, o nic přece nejde. Měsíc nežere Slunce – vždyť jsou stovky miliónů kiláků od sebe. Ale když se díváte na takovou show, která se nevidí každý den, napadají vás různé věci. Třeba to, že obrovské a zářivé Slunce je jako veliký Bůh, a mrňavý studený Měsíc, na kterém ta naše matička Země tak úpěnlivě lpí, jsou lidské blbosti, na kterých často lpíme my. Jasně, mluvím tu teď jako chytrolín, ale mě vám vážně napadá, že ten černý Měsíc, co zakrývá Slunce, je taky ten můj dalekohled. Fakt! Dalekohled, o který jsem tolik stál a který mi na čas úplně zakryl pohled na Boha. Vážně, kvůli plastovému vynálezu jsem už pěkně dlouho neměl chvíli klidu, a dokonce jsem i pochyboval, jestli vůbec ten náš Pán Bůh je. Teď mi připadá, že Bohu rozumím, proč na požádání nesplnil moje ubohé rozmary. Kdybych tu teď leštil nový dalekohled a promítal si nakousnuté sluníčko na stínítko, sotva bych tu měl čas takhle filozofovat. A zatímco svět jásá nadšením, protože zatmění Slunce dostoupilo vrcholu, objevuji další unikátní poznatky o nebeské realitě. Přestože je Měsíc celý před Sluncem, stejně se mu nepodařilo Slunce z oblohy úplně odstranit. Kolem něho totiž prosvítá zářivá kružnice. Slunce je větší a zkrátka se úplně zakrýt nedá. Nemusím vám tu teda přihlouple vysvětlovat, jak mi při tom došlo, že stejně Boha z mého života žádná věc nikdy úplně vystrčit nemůže. A pointa? Tak si říkám, že jsem Bohu pěkně křivdil. Obviňoval jsem ho z toho, že mi brání, abych kvalitně pozoroval zatmění toho, co stvořil – a on mi přitom dneska ráno dal možnost pěkně zblízka pozorovat zatmění v hlavičce toho, kterého stvořil. Že se teda Měsícem může zakrýt Slunce, to jsem věděl, ale že by někdo dovedl zatmění Slunce dalekohledem – to se může povést jenom mně. No, a ještě jedna maličkost. Ale asi to nemá smysl vyprávět, těžko tomu uvěříte. Totiž vtip byl v tom, že za půl hoďky po skončení této nebeské podívané vešel taťka v pruhovaném pyžamu do pokoje s dalekohledem. Byl trochu v rozpacích a vypadal dost komicky. Máma se prý přimluvila, že když budu ten astrofyzik, měl bych přeci jen ten dalekohled dostat. Jenže táta to prošvihl! Začal se trapně omlouvat, že místo na půl sedmou si klasicky nařídil budík na sedm třicet. Vtipně jsem mu vysvětlil, že obě zatmění máme úspěšně za sebou a že díky Bohu jsem mohl pozorovat aspoň jedno – mnohem zajímavější! Stejně mám skvělé rodiče… Tak máma se nakonec přimluvila, abych mohl sledovat zatmění vytouženým dalekohledem. Tak mě zas napadá, že když už jsem si tu tak zafilozofoval, mohl bych to své vyprávění podobným výplodem i skončit. Vsadím se, že i v tom bádání o zatmění uvnitř mladého astrofyzika měla prsty jedna maminka. Maria. Určitě to byla ona, kdo se přimluvila, abych to dnes ráno mohl tak pěkně odhalit. Vždyť přece ona sama je ta úžasná vymoženost – dalekohled, který nás dokáže přiblížit i k samotnému Slunci. |
| Pr/Qr: | 1940/0 |
|
Archivní článek